Jáchymov: bezútěšnost a bolavá duše královského města. Budoucnost nejistá

Krušné hory po roce. Po roce, co jsou některé památky historické těžby kovů chráněné v registru UNESCO. A to vzbudilo velká očekávání. Jak se naplnila? Pojďme postupně…Začněme Jáchymovem 

V okolí Jáchymova po dvou letech. Po čase opět vyrážíme – byť z jiné strany - na naučný okruh Jáchymovské peklo. Ostatně před pár lety jsem o pocitech z minulé návštěvy psal zde a zde. Tentokrát jsme mohli porovnat, co se změnilo na místech, kam jsme se po čase vrátili, ale také jsme mohli prozkoumat dosud neznámá zákoutí. Výsledné pocity jsou místy bezútěšné, depresivní a smutné. Sem tam se objeví záblesk naděje.

Vyrážíme od silnice nad městem spojující Abertamy a Boží Dar směrem dolů k Jáchymovu. Jdeme k bývalému dolu a lágru Eduard. Budovy a pozemky jsou v majetku Biatlonového klubu se stejným názvem, jako byl název šachty. Prohánějí se tam mládežníci. Mají soustředění. Na střelnici to valí do terčů. Zajímavé. V blízkosti bývalého lágru se sportovně střílí. Baráky jsou ve stejně dezolátním stavu jako při minulé návštěvě před dvěma lety. Nic proti sportovcům, spíše naopak, ale trochu mi uniká smysl toho, proč je vlastní biatlonový klub, který je k ničemu – až na ty sloužící jako zázemí – nepotřebuje. Může je tak leda nechat chátrat a postupně spadnout.

Pokračujeme kolem mohutného odvalu a Heinzova (Horkého) rybníka, který byl vybudován už v 16. století pro místní stříbrné doly, k mohyle bývalého dolu Eliáš. Místo s dřevěným křížem připomínajícím vězněné, mučené a zemřelé skauty působí mrazivě. Ale taky smířlivě a nadějně s ohledem na poselství, které s sebou nese. Přijdeme k místu a mezi stromy na kříž pálí paprsky slunce. Kříž se sluneční svatozáří. Metafyzické znamení na druhou.

Je třeba umět pochválit. Při minulé návštěvě byly tabule naučné stezky v dezolátním stavu. Nyní jsou nové a přehledně popisují místní reálie. V tomto ohledu se udělal kus práce. Že kolem nich moc lidí asi neprojde, je věc druhá. Během půldenního prázdninového putování za slunného počasí jsme nepotkali na trase ani jednoho turistu…

Vycházíme k bývalému Dolu Rovnost. Na jeho místě už delší dobu stojí chatoviště, kde se během slunečného dopoledne popíjí kafíčko, hraje badminton a tak. V bývalých administrativních budovách funguje hotel. Jsou féroví, v nabídce to uvádějí. Fascinující je pro mě příběh Palečkova hradu stojícího mezi hotelem a areálem bývalého dolu. Smutného mementa na sadistického dozorce, pro jehož potěchu tuto nesmyslnou stavbu muklové – často Svědkové Jehovovy – museli postavit. Hrad postupně mizí pod náletem křovin. Rozpadá se. Věžičky padají. Zůstává ruina. Vedle cedule popisující, o co se to vlastně jednalo. Pocity z toho jsou divné. Pojďme hrad zbořit – beru. Pojďme ho jako memento brutální minulosti uchovat, ať nezapomeneme – v nějakém normálním stavu. Ale nechávat ho svému osudu je symbolem uvažování nás všech. Nechejme to vyhnít. Raději na minulost nemysleme. Však ono to zaroste a upadne v zapomnění. Nenašlo by se na to v rozpočtu pár peněz? Současný stav je ostuda.
Hrad a vysvětlující tabulka je vlastně jedinou drobnou připomínkou toho, co se historicky v místě dělo. Možná i proto by zasloužil trochu péče.

Scházíme dolů k městu. A také k dolu Svornost – funkční šachtě, která již neslouží pro zajištění dodávek uranu do přátelského Sovětského svazu, ale pro čerpání radonové vody pro léčebné účely v lázních. Od dolu vedly prudké schody, po nichž ostnatým koridorem pod dohledem strážců na věžích muklové chodili na šichtu a zpět do lágru. Mauthasenské schody. Je třeba umět pochválit. Schody jsou uvedeny do původního stavu. Stejně tak je připomenuta lokalita bývalého lágru s replikou strážní věže – kousek od něj stojí vodojem, naproti kterému byla odkryta tzv. korekce. Peklo na zemi. Sem byli z absurdních důvodů uzavírání do tmy, mrazu a bez jídla uzavírání na samotku političtí vězni v uranové době.
 

Kousek od Svornosti byla zpřístupněna Štola č. 1 zahrnutá v registru UNESCO. Jednalo se o průzkumnou štolu pro vedlejší důl, která byla ražena v roce 1952 – v době rozmachu uranového šílenství pro sovětské účely. V nové budově je muzeum. Budova byla postavena v cihlovém stylu lágrových baráků. Dobře. Ale proč je mezi muzeem a štolou vybudována dětská atrakce, průlezka, či co to je? Hodí se to sem vzhledem k charakteru místa, kde ražbu důlního díla prováděli muklové? Je to fakt dobrý nápad? Nešlo to postavit o pět metrů vedle u parkingu? Trochu pokory u toho historického místa? (Aktualizace: V diskuzi pod článkem můžete najít vyjádření ředitele Muzea Sokolov, které areál spravuje, pana Michaela Runda. Autor přiznává, že tímto vysvětlením jeho údiv ztrácí opodstatnění. Ať již je naše estetické vnímání prostoru jakékoliv.)

Scházíme na jáchymovské náměstí. V minulosti určitě úchvatné pulsující srdce extrémně bohatého města zalitého bohatstvím stříbra. Plné renesanční architektura a významných měšťanských domů.
Při pohledu dva roky zpět z předešlé návštěvy a dneška: slouží ke cti města a kraje, že se náměstí opravuje – nová silnice, chodníky, plocha má jasný systém a strukturu. Ovšem strukturu je třeba vždycky něčím naplnit. Nestačí pavučina. A to je druhá strana příběhu.
 

Domy ve vlastnictví fyzických i právnických osob jsou v naprosto dezolátním stavu. Normální obchod nebo služby zde až na výjimky nenajdete. Obcházíme ruiny domů a na téměř každém z nich si na otřískané tabulce přečteme, že jde o chráněný objekt z renesančního období, který je z odborného hlediska výjimečný aspektem iksypsilon. Běžní obyvatelé se vytratili. Potkáte maximálně povykující a pořvávající… však víte koho. Totální bezútěšnost.

Předpokládám, že lidé, kteří se léčí o kilometr a půl níže v lázních, sem během svého pobytu nezavítají ani jednou. Maximálně při průjezdu na hřeben Krušných hor do Božího Daru náměstím projedou a řeknou si: to je mazec, tak sem rozhodně ne. Mám obavu, že krásné muzeum královské mincovny – v době naší návštěvy dokonce zadarmo – ani historická radnice to nezachrání. Turista toužící poznat město UNESCO se zastaví u Štoly č. 1, zajde do muzea, u lázní si koupí oplatky a zmrzlinu a valí pryč. Víc mu město nenabízí. Bohužel. A přitom má ohromný potenciál.
 

Ani lázeňské centrum uprostřed července rozhodně nepraská ve švech. Ostatně pár ulic od lázeňského centra Jáchymov jaksi upadá do stejné bezútěšnosti, jako jsme popisovali výše. Bytovky socialistické éry. Sem tam nějaká opravená, sem tam nějaká poněkud dezolátní. Při cestě z Agricolova náměstí směrem k bývalému dolu Bratrství a také nově budované ultramoderní lanovce na Klínovec míjíme monstrózní ruinoidní objekt (autor byl upozorněn, že původně se jednalo o státní tabákovou továrnu) s nápisem nad vstupem Hostel – Ubytovna – Pension K Lanovce. Prokliknu na portálu mapy.cz a zjistím, že patří společnosti Gurnos. Moc se o ní toho tedy dohledat nedá. To je vlastně symbol Jáchymova. Monstrózní a ambiciózní minulost, neomezené možnosti se dotýkala nebe, pak bolševický útlum, pak lehký svobodný nádech s nadějnými vyhlídkami…a šup zpět do letargie. Vedle stojí nějaká fabrika, zdá se. Areál je opravenější a pravděpodobně v něm probíhá nějaký typ strojírenské výroby.
 

Jáchymov je město, která má neuvěřitelnou magickou sílu. Rozechvívá duši, až zabolí. Z té bezútěšnosti, letargie, depresivnosti, která je všude kolem a leží na něm i přesto, že se řada lidí evidentně snaží, aby byla vidět také nadějnější budoucnost. Ale na to nestačí opravená silnice, chodník, květinová výzdoba a pár vysazených stromů na náměstí. Městu se musí vrátit život. A ten mu nemůže vetknout nikdo jiný než jeho lidé. Jak to udělat? Otázka ne za milion, za stovky milionů…
 

Nalodím mančaft do oktávky a valíme z kopce. Vykmanov, Rudá věž smrti, Ostrov...O tom příště