Moskva nad Ohří pro uranové hrdiny i dělníky automobilového růstu

Ostrov nad Ohří pod Krušnými horami není turistickým centrem. Až pojedete kolem, zastavte se tam. Budete ohromeni! Uvidíte výsledky budování reálného socialismu. Ale nezapomeňte. Věž smrti a jáchymovské lágry byly pekelně blízko

Bylo na tom něco symbolického, co předurčilo atmosféru prožitku, který měl přijít. Při cestě kolem oblasti hnědouhelné těžby, která se jako dráp zakousla do krajiny Sokolovska, kolem elektrárny Vřesová využívající místní uhlí, přes hornický Chodov, sklářskou Novou Roli, podhorský a ospalý Hroznětín do Ostrova nad Ohří se během několika okamžiků výrazně ochladilo a začalo pršet. Osm stupňů Celsia na konci prázdnin, na hřebeni Krušných hor ještě méně.

Vjíždíme do Chodova s dvěma cíli. Vidět památkově chráněné Staré město (jak je označováno na směrovkách), ale především Centrum (jak je označováno na směrovkách). To je jedním z vrcholných příkladů socialistického realismu v architektuře u nás. Jeho symbolem a centrálním magnetem je monumentální kulturní dům. Chceme zjistit, jestli období a ideály budování nové společnosti alespoň částečně poznamenaly atmosféru místa dodnes.
Když vjedete do města od Hroznětína na Hlavní třídu, vidíte před sebou něco, co vám jako člověku bydlícímu poblíž Havířova, Ostravy-Poruby, částečně Karviné, ale v architektonicky přece jen diametrálně odlišném Frýdku-Místku, vyrazí dech. Jste ohromeni. Připadáte si jako uprostřed největšího rozkvětu budování reálného socialismu v praxi. Opravené bytové, kulturní a společenské domy ve stylu socialistického realismu. Tady se budovalo něco velkého, na věčné časy. S jednoznačným plánem, strukturou a jasným provedením. Velký příběh vás vtahuje. Fasády se většinou lesknou po rekonstrukci novotou, restaurace i bistro ve společenském domě s tak typickým názvem Družba funguje (Budovu jsme objížděli, protože jsme si v první chvíli říkali, jestli nejde o náš hlavní cíl. Rozměry jsou také větší, než bychom ve městě této velikosti předpokládali.). No dobře, hned vedle má večerku Vietnamec, takže socialismus už se asi nebuduje…Ani vozový park před domy neodpovídá socialistické úrovni vyspělosti.

Vkrádá se do vás podivný pocit, že město je na počet lidí, které v něm žijí, které potkáváte, které vidíte v pátek odpoledne jít ze šichty domů, neúměrně velké a naddimenzované. Aby bylo jasno. Ohromení z monumentálnosti, výstavnosti, velikosti nemá negativní konotace – alespoň ne na první dobrou, to přijde až později. Vlastně jste překvapeni, že se tady neodehrává smutný příběh jako v některých částech zmiňovaných měst v černouhelném kraji na severovýchodě republiky nebo v některých částech Ústeckého kraje poté, kdy tradiční průmysl prochází útlumem, restrukturalizací, zeštíhlováním…. Označení se používají pro tento proces různá, výsledky bývají velmi podobné. Původně dělnická sídliště měnící se v ghetta – zásadně nedělnická.

Ostrov byl v první polovině dvacátého století městem se čtyřmi až pěti tisíci obyvateli, ať už se ocitl na jaké straně hranice (po Mnichově na té německé), jejich počet byl v zásadě stabilní. S rozvojem těžby uranu v nedalekém Jáchymově se počet obyvatel mezi lety 1950 a 1960 více než zečtyřnásobil (ze 4 na 17 tisíc). V roce 1980, i když už těžba dávno skončila (na začátku 60. let), mělo město téměř 20 tisíc lidí. Po době uranu totiž přišla doba trolejbusů, které se ve městě pod značkou Škoda Ostrov vyráběly od roku 1960 až do roku 2004. Jak příznačné a paradoxní zároveň. Uran vystřídaly trolejbusy a částečně ve stejném areálu, protože část škodováckého závodu sloužila předtím jako lágr (Vykmanov, Věž smrti). A areál za městem směrem na Jáchymov vypadá naprosto…odpudivě, zanedbaně, neuctivě k tomu, co se v jeho části dělo. Je naší ostudou a důkazem neschopnosti vyrovnat se s minulostí. A jen z tohoto důvodu můžou veřejní představitelé, když se jim nelíbí postupy policie nebo státních zastupitelství, vypouštět z úst slova o padesátých letech, nové totalitě…
 
Po revoluci počet lidí ve městě klesal, ale stále se drží na necelých 18 tisících. Po problematických dobách s vysokou nezaměstnaností přišli na Karlovarsko investoři z automobilového průmyslu (do Ostrova, blízkého Nejdku…). Problém není sehnat práci ve fabrice, problém je sehnat pracanta.
A tak český, ale především německý automobilový zázrak, u německých hranic, vyvážený do Německa… budují za nízké mzdy, na které jsou nuceni následně přistoupit i místní obyvatelé, Rumuni, Bulhaři. A budí dojem, že jsou šťastní, optimističtí a veselí. Tolik by doma nikdy nevydělali. Sídliště, ubytovny pro dělníky a okrajové části města hodnotit nebudeme, nevěnovali jsme jim dostatečný čas. Náměstí a jeho okolí vypadá a funguje až překvapivě spořádaně. Při porovnání s Jáchymovem, o kterém jsem psal v létě, působí Ostrov jako oáza spořádanosti, systému a klidu.

Prší, je chladno a máme po cestování od rána bez zastávky na oběd ukrutný hlad. Takže návštěvu centrálního Mírového náměstí se skvostem, o kterém jsme mluvili, odložíme. Kousek od něj najdeme podnik s bizarním názvem Pizza bar Pegas a ještě odpornějším logem nad vstupem do podniku. Očekáváme ze zkušeností například z Karviné nebo Havířova nálevnu levné kořalky s blikajícími světélky v rohu. Ale. Vevnitř jsme překvapeni. Jednoduchý, čistý a úsporný design. A hlavně, v jednom prostoru sedí chlapi v montérkách sledující fotbal a sázející na výsledky, dámy důstojně popíjející víno, také teenageři s míchanými nápoji nebo důchodci u malých piv. Pejskům vstup povolen. A objednáme si jihoamerický hovězí steak za poloviční cenu, než pořídíte nejen v Praze, ale i třeba v Ostravě. Klidná atmosféra, v klidném podniku, dobrá kvalita jídla, pití i servisu…

Přestává pršet a vycházíme ven. Náměstí s dominantním kulturním domem vám skutečně vyrazí dech. Pro koho se něco takového stavělo? Kolik v tom městě mělo žít lidí? A proč? Ohromný prostor s fontánou před vámi, centrem je působivá stavba.

Všude panuje pořádek, lidé jako natažení na klíček po páteční ranní směně míří nakoupit na víkend. Kolem náměstí funguje poměrně velké množství obchůdků – nejen potravin – kde pořídíte prakticky vše potřebné. Pro člověka se zkušenostmi z měst, kde do sebe veškeré obchody vtáhla nová nákupní centra, příjemná změna. Takže vcházíme do pejsek friendly obchodního domu, kde se do zverimexu pro konzervy dostaneme přes papírnictví, hračkářství, zahradnictví, knihkupectví a oblečení. Proč ne.

Samotný kulturní dům – náš cíl - postavený v roce 1955 je po rekonstrukci z přední části ve velice dobrém stavu, nijak nechátrá. Je monumentální. Mnohem větší a významnější města by se něčím takovým mohla chlubit, kdyby…. Ale dá se pro něco tak ohromného najít v sedmnáctitisícovém městě v dnešní době vůbec uplatnění? Plakáty, vývěsky a poutače ukazují minimálně to, že kulturní dům o své bytí statečně bojuje. A to je dobře, přejme mu to. Další ohromné ruiny v naší zemi vystavěné na parametry mimo dnešní čas i prostor netřeba.

A pak je zde ta historie, důvody a záměry…Kulturní dům byl postaven v polovině padesátých let v souvislosti s rozvojem těžby uranu v blízkém Jáchymově. Pro horníky bylo nutné vybudovat odpovídající zázemí. Jejich úkol byl přece pro zemi prvořadý, mimořádně důležitý. Velký přítel na východě čekal na dodávky. A my posílali vlaky a posílali vlaky s vytěženou rudou… A tady vás, kteří jste už někdy navštívili Jáchymov a prošli jeho okolí po místech bývalých lágrů, kde umírali lidé, zamrazí. Eduard, Rovnost, Svornost, Bratrství, Vykmanov, Eliáš, Rudá věž smrti…ta jména vám naskakují do mysli a cítíte tíseň. Pod kopcem se pořádaly veselice a socialisticky odpovědné akce. Tančilo se. Na okraji města ve Vykmanově se umíralo ve Věži smrti při třídění uranové rudy holýma rukama, lágry prošly desítky tisíc nepohodlných…

Po návštěvě památkově chráněného Starého města, kterému dominuje zámek a úžasný Piaristický klášter, vyrážíme z Ostrova přes Jáchymov zpět do hor. Na pravé straně máme na kraji města areál bývalé Škody Ostrov a tábora Vykmanov s Věží smrti v jednom…opět prší, zima nás na konci léta zastihla zcela nepřipravené. Když se neúspěšně pokouším dostat přes vrátnici k Rudé Věži Smrti, klepu se zimou.

Nevím proč mi v hlavě, když naskočím zpět do vytopeného auta a projíždíme krásným, ale totálně rozpadajícím se a zpustošeným jáchymovským náměstím, kterým i přes děsivé počasí pobíhají ze vchodu do vchodu romské děti, přijdou na mysl verše Jana Skácela.

Neúnavně po celý den sněží/jako by chuligáni ubili/lahvemi od piva/na nebesích labuť/a smutné peří dolů padalo.
Tolik se bojím ticha do němoty/té tíhy na stromech a věčnosti/co v lidech přestala.
A nestydím se ani za nehet/za svoji úzkost, bože, ty to víš.
Padá to na mne tiše, beze slova/jak marná lítost/aspoň té jsme schopni/a na laskavé slovo čekáme/zatímco venku, za oknem to padá.
A pořád dál a hůř.
(Pořád – sbírka Smuténka)