Bukurešť II: sledujte cenovky, nenechejte se ošidit, nefoťte a buďte kreativní

V Bukurešti se vrátíte do našich 90. let, kdy cizinci platili za vstup 5 marek a Češi 10 korun, i když marka byla za 15. Ocitnete se ve světě, kdy vás během chvilky po zjištění, že jste cizinec, budou chtít ošubat jako slepici

O některých dojmech z říjnové návštěvy Bukurešti jsem psal před několika týdny zde. Popsal jsem město obrovských, ale prázdných bulvárů, město kontrastů mezi historickým, moderním a supermoderním, mezi městským a vesnickým, město monumentální architektury i nuzných chatrčí. Tentokrát se zastavím u dalších zajímavých momentů a zážitků, které nám výlet přinesl a které návštěvníka z našich krajin na první dobrou překvapí nebo zarazí.

Vycházíme první večer po příjezdu z hotelu a po ultraširokém bulváru generála Gheorghe Magheru. Směřujeme do centra. Aut jezdí během čtvrtečního večera pomálu. Bulvár lemovanými mohutnými budovami působí poněkud potemněle. Měníme peníze v lowcostové směnárně, umístěné v nějakém vchodu do činžáku. Ale chlap je nekompromisní a dostaneme příkaz, abychom si nasadili roušky. OK, tedy. Na univerzitním náměstí procházíme čistým a kultivovaným podchodem, kde je také stanice metra. I samotné univerzitní náměstí působí poněkud potemněle. Univerzitní budovy se svou úchvatnou architekturou nijak nechlubí.
Vstupné strana univerzitního komplexu je v dolní části opravené fasády posprejovaná. Bukurešť je mimo jiné městem posprejovaných budov, jak zjistíme během světla v následujících dnech. Zdá se mi, že tento jev, u nás dost typický pro 90. léta minulého století, se daří v centrech větších českých-moravských-slezských měst držet pod kontrolou. Sprejeři už se realizují jinde a města jim k tomu ráda dávají příležitost. V Bukurešti jim pořád patří viditelná místa a fasády historických budov.

Do historického centra vcházíme druhý den odpoledne poněkud promrzlí v místech, kde řeka míří do podzemí a kde vybudoval Vlad III Dracula v polovině 15. století knížecí dvůr (Curtea Veche – Starý knížecí dvůr) kvůli nutnosti hlídat území proti vpádu Osmanů. Místní pravoslavný kostel svatého Antonína z roku 1559 je nejstarším kostelem v Bukurešti.

Hledáme místo, kde poobědváme. Podniky nabízející mezinárodní a italskou kuchyni typu streak, pasta, pizza míjíme i přes urputné mladé dámy, které nás přesvědčují k jejich návštěvě a hrají na city, jak jsou smutné, když neskončíme zrovna u nich. Dobře. Chceme něco regionálního, takže podnik Dracula se zdá být správným typem. Styl odpovídá tomu, co je na konci října pro Bukurešť typické. Zastřešený prostor, který je vyhřívaný přímotopy a vstupu chladu brání foliové zábrany místo zděných stěn. Finta spočívá v tom, že v takovém prostoru se smí kouřit, což je evidentně pro místní zásadní parametr příjemného posezení.
Objednáváme jídlo a pivo. Je mi zima, objednávám také tradiční kořalku. Palinka má mít 50 %. Hipsterský, anglicky mluvící a usměvavý číšník donese místní verzi čevabčiči a žebra. A čaj, pivo a kořalku. Jsou tři hodiny odpoledne, ještě jsem nepil žádný alkohol. Ochutnávám pálenku a necítím nic. Trochu se zarazím. Covid je zpět? Nevnímám, protože jsem promrzlý z ledového větru? Nevím, jsem zmatený. Dávám ochutnat kolegovi. Taky necítí žádný alkohol. Voda se závanem švestkového aroma. Ptám se číšníka. Přičichne a odchází. Za pár minut se vrací s mírně provinilým úsměvem. Kolega, který obsluhuje za barem je prý známý vtipálek a žertovník. No, nevím, no. Přináší novou kořalku. Ta splňuje veškeré parametry. Měl bych se nad sebou zamyslet, když mě chtějí oškubat už za střízliva.

Obecně platí pravidlo, že když Rumuni zjistí, že jste cizinec, cena je většinou jiná než pro místní. Na tradiční tržnici Obor kupuji další den dřevěnou a malovanou píšťalku pro syna. Čtyři lei. Takže dvacka, řekněme. Dávám chlapovi padesát a snaží se mě přesvědčit, že mi má vrátit 6 lei, místo 46. Tak mu ukazuji cenovku, on něco zabrblá a vrací mi zbytek.
V bufetu na kraji tržnice je fronta na místní jídlo. Low cost pro obyvatele okolního sídliště. Takže si objednáváme čevabčiči, klobásu, hranolky, okurku a zelí. Cena je stejná jako za jídlo v centru msta. Co už. U pípy je cena za pivo napsaná, takže dostáváme nejdřív seřváno, že nemáme respirátor, pak dostáváme půllitr za dvacku oproti 60 korunám v centru.

Nad vším se snáší duch stálého dozoru, kontroly, hlídání bezpečnosti. Přetrvávající duch komunistické diktatury, jak ji zavedl Nicolae Ceau?escu? Vcházíme do otevřeného prostoru tržnice. Před ní policejní auta a auta bezpečnostních agentur. Stejně jako v areálu. Je nám vysvětleno, že nemáme fotit a máme mít roušku. Obecně tu zástupce bezpečnostních složek vidíte výrazně častěji než u nás. Na většině míst s větší koncentrací lidí na ně narazíte. Vzpomínám na rok 2003, kdy jsem cestoval po rumunských horách. Tehdy mě zaujalo, že u každého tunelu a mostu na železnici stáli ozbrojení chlapi se samopaly. A když jsme ráno na nádraží ve městě Oradea v čekárně vyčkávali na vlak, do plné místnosti přišli ozbrojenci v maskáčích a se zbraněmi a během několika minut jsme tam seděli sami. Něco se asi mění pomalu. Autorita ozbrojených složek, zdá se, v Rumunsku přetrvává.

Ale snaha vše kontrolovat vlastně funguje tak nějak napůl a nepříliš precizně. Přicházíme ráno k monumentální budově Ceau?escova paláce, sídlu Parlamentu. Ptám se ochranky, jestli se můžeme projít po terasovité ploše před budovou a jak se dostaneme do areálu. Stráž mile odpovídá, že vstup je z druhé strany. Obcházíme tedy pár set metrů okolo budovy a zkouším druhý vstup. Tady prý také ne, až pár metrů za rohem. Vcházíme do areálu vstupem pro návštěvníky. Při otevření dveří do budovy nás přivítá pach moči. Je možné si za 40 lei zaplatit exkurzi, během níž vás průvodce provede zhruba hodinu a půl po dokončených i nedokončených kancelářích monstrózní stavby.
Vycházíme ven z areálu přes výstavní okrasnou zahradu, chceme ho obejít a dostat se k právě budované Katedrále spásy rumunského lidu. Ta už se staví více než 10 let a zdaleka není hotovo. To vede ke kritice části rumunské veřejnosti. Hlídač této části rozlehlého areálu nás nekompromisně vyhodí a ukazuje na kamery nad příjezdovou branou. Je neodbytný. Takže pokračujeme pár desítek metrů dál a kolem provizorního kostela a zázemí se dostáváme do blízkosti staveniště. Jak jednoduché, skulinka v systému.

Pokračujeme dál okolo zdi areálu a pár desítek metrů od místa, kde nám byl vstup na počátku návštěvy zakázán, se bez problémů dostáváme do okolí budovy. Ze strany, kde sídlí ústavní soud a senát nás neomezuje vůbec nikdo. Takže se před vstupní portál budovy i nad terasy mezi ní a bulvárem vedoucímu k náměstí sjednocení bez problémů dostaneme a procházíme se těsně v jejich blízkosti kolem diplomatických limuzín, ale třeba také britského off roadu. Absurdita a paradox po rumunsku. Tak si říkáme: Budeme provokovat a vyjdeme ven z areálu branou, kde nám stráž vstup zamítla? Přijdeme ke stráži z druhé strany a zaklepeme mu s úsměvem na rameno? Nakonec nezlobíme a vycházíme kolem parkoviště vedlejším vchodem, kde je přístup pro auta na parkoviště. Stráž u brány nám nevěnuje pozornost, takže pozdravíme a odcházíme bez problémů pryč.

Procházka do okolí Paláce Parlamentu a přilehlého bulváru a náměstí má kouzlo i po setmění. Palác je osvětlený, když k němu přicházíte po Bulváru Sjednocení, procházíte kolem pestrobarevných fontán. Jejich centrem je rozlehlé Náměstí Sjednocení, které je de facto obrovským kruhovým objezdem, jehož centrum je vyplněno stovkami osvětlených fontán. Efekt je působivý a sledujeme ho v tradičně vyprázdněné Bukurešti prakticky sami.
Na náměstí pod Parlamentem je parkoviště oproti ráno, kdy bylo úplně prázdné, zaplněnější. Přijíždějí většinou mladí lidé, kteří kouří, popíjejí, občas si něco vymění z ruky do ruky. Z automobilových značek dominují BMW a Audi. Takže prachy by tu byly, zdá se.
Jdeme přes centrum zpět do hotelu. Zrychlujeme krok kolem emotivních dívek, které nás lákají do jejich restaurace. Ty až na výjimky zejí prázdnotou. Město působí mimo malé a krásné historické centrum poněkud potemněle.