Střední Krušnohoří: Drsný a krásný kraj, na který lídr z Průhonic i Hurikán Ivan zapomněli

Realita Krušnohoří nad Chomutovem. Nikoliv do Litoměřic nebo Úštěku. Do Hory sv. Kateřiny, Kalku nebo na Výsluní by měli jet volební lídři z Průhonic a Prahy přesvědčovat místní o plánech co udělat s regionem v nelehké situaci.

Opouštíme povodí kouzelné Rolavy, o kterém jsme psali minule zde, a za mírného deště vyrážíme z Nových Hamrů směr střední Krušnohoří. Blatno, Mezihoří. Pojímáme to vyhlídkově a vyjíždíme na hřeben hor a jedeme přes Horní Blatnou –Boží Dar - Měděnec – a dál. V plánu jsou zastávky. Přísečnice, Výsluní…
Pod Klínovcem v Loučné pod sjezdovkami se zdá, že to, co jsme psali minule o zastavení času v západní části hor, úplně neplatí. Výstavba se zde blíží typickým horským střediskům. Čímž tedy neříkáme, že se nám provedením a přeplácaností líbí. Ale třeba to místním generuje obživu a podnikatelům zisky. Projedeme turistickou centrálou, kde je tedy během dopoledne lidí pomálu, a dál už je vše při starém. Naproti Mědníku a hornické expozici dál chátrá ruina bývalého Horského hotelu Tomáš.

Vyjíždíme z Měděnce směrem na nádhernou nádrž Přísečnice. Po pár set metrech nás hasič obrací, silnice je zablokovaná kvůli nehodě. Musíme jinudy. Standardní, nejrychlejší a nejpohodlnější cesta by byla dolů pod hory ke Klášterci nad Ohří, pěkně na Chomutov. Síla vidět monumentální chrám svatého Václava ve Výsluní byla ovšem silnější. Takže pěkně serpentinky dolů o poloviny svahu, pak po místní cestě přes Domašín, Louchov a Novou Vísku na Výsluní. Tuto obec doporučuji k předvolební návštěvě lídrům v Ústeckém kraji, kteří se sem teleportovali z Průhonic, případně z Jablonce přes Prahu. Žádné Teplice, Litoměřice, Úštěk s výstavními centry měst a turistickým ruchem, panáčci. Toto je realita Krušnohoří v Ústeckém kraji.

Monumentální novorománská stavba v sobě vlastně nese historii, současnost i budoucnost tohoto kraje. Poslední svatba a Křtiny se tu konaly v roce 1969. Po vyhnání Němců po druhé světové válce kostel postupně chátral. Po požáru v roce 1981 devastace pokračovala. Jen shodou okolností se nepodařilo budovu prodat, ani zdemolovat. Díky založení nadace je kostel postupně opravován. Ale práce je zde ještě… jako na kostele. Úchvatné místo. Centrum obce působí, jak to jen říci, poněkud zanedbaně.
 

Startujeme z Výsluní směr Hora svatého Šebestiána a Křimov. A po pár kilometrech zase zpět. Silnice se opravuje. Takže serpentinami zase dolů. Tentokrát údolím Prunéřovského potoka. Krásná lokalita. Sem se musíme vrátit a prozkoumat to. Ale až napřesrok.

Vyjíždíme z Chomutova směr Blatno a penzion v Mezihoří. Holčička v autě začíná plakat. Je potřeba mlíčka od maminky. Zastavuji na benzínce při výjezdu z Chomutova, naproti parkingu mohutné potrubí teplovodu (nebo čehosi…), který dominuje celé lokalitě nad silnicí. Tato zdánlivě zbytečná poznámka o nějaké trubce není samoúčelná. Uvidíme dále.

Prší a je fakt zima. Přijíždíme do Mezihoří. Perfekt penzion, perfekt provozovatelka, perfekt restaurace. Ubytuji mančaft, vynesu milion tašek do podkroví a jdu prozkoumat terén do hospody. Penzion je jako nový proto, že nedávno vyhořel a byl vybudovaný de facto znovu. Takže paráda. Máme pár cílů, které nás ve vrcholové části Krušných hor čekají, tak koukám z okna a doufám, že se oteplí na pěkně letních krušnohorských 15 stupňů a přestane pršet.

Prázdná hospoda. Za fešnou číšnicí, která je tu na brigádě, přijíždí kámoš z Jirkova. A vypráví interesantní příběh. Představ si, byli jsme s kolegou v Ostravě v Orlový za kámošem. Tam je to fakt hrozný. Všude cikáni. A hnusný paneláky. Normálně jsme šli k tomu kámošovi domu. To jsou paneláky ještě s takovým tím umakartovým jádrem. A když jedeš z Ostravy, tak jsou všude ty ohromný trubky. Asi vedení nějakýho tepla, vody, páry nebo čeho. A furt tam těží to uhlí ještě. Tam bys fakt žít nechtěla. To je fakt hroznej region, ta Ostrava.
V hlavě mi běží obrázky těch fakt vyseknutých městeček a vesnic na Třinecku, Frýdecko-Místecku, Ostravsku. Stejně jako v podstatě zregenerovaných největších sídlišť v kraji. Jasně ghetta tu jsou. Bydlet v Ostravě v Přívozu, některých částech Orlové, Havířova nebo Karviné není úplně hitparáda a menšina je tady dost dominující většinou. Ale, že by s mojí zkušeností na tom bylo Karlovarsko nebo Ústecko nějak diametrálně lépe? Spíš se mi zdá, že centra měst a obcí, jaké jsem viděl v Kovářské, Výsluní nebo Hoře svaté Kateřiny už v Moravskoslezském kraji jaksi nejsou. Chudoba tam, kde existuje, se odstěhovala spíše na okraj. Mimo oči a zájem majority.

O dva dny později sjíždíme z hor směrem Louny. Nadšenci zde z ničeho vybudovali letiště pro malá letadla a my máme od kolegy z práce slíbený let nad regionem. Takže jedeme pěkně do panelákového Jirkova, po E 442 směrem Most a všude kolem vytěžená krajina, mohutné potrubí kolem silnice a jezera vzniklá rekultivací bývalých hnědouhelných lomů. S úsměvem si vzpomenu na chlapíka v hospodě. Tož tak…

Během jednoho mlhavého a chladného večera po dešti vyjíždím směr Kalek ve vrcholové partii hor na hranici s Německem. Ikonický Kostel svatého Václava – jeden ze symbolů této části Krušnohoří – si musím vyfotit a okolní krajinu prozkoumat. Melancholická krása krajiny, která prošla svými vzestupy, slavnými obdobími a po vyhnání německého obyvatelstva spíše úpadkem. Ještě se sem vrátím v dalším dnu a nedopadne to úplně nejlíp, ale o tom až příště…

Chci vidět Horu svaté Kateřiny. Projíždím lesem k Rudolicím v Čechách. Ty vypadají během mlhavého večera a postupného stmívání krásně, romanticky a udržovaně. Od Kalku až sem jedu mlhou, která by se dala krájet. Na začátku července je dole po horami léto a 25 stupňů. Tady je v sedm večer sympatických sedm stupňů. Nad serpentinami do Hory svaté Kateřiny v lokalitě Malý Háj je vidět jen na pár metrů. Mlha je hustá a rozpouští se do přijatelné viditelnost až ve městě pod kopcem.

Hora svaté Kateřiny je… jak to říct… v poněkud dezolátním stavu. V hlavě mi naskočí vzpomínky na Kovářskou v západnější části hor (psal jsem o tom zde). Hornická sláva města je minulostí. Ostatně více než 400 současných obyvatel představuje necelou čtvrtinu počtu lidí, kteří zde bydleli před sto lety. Ale znáte to, válka, Sudety, vyhnání, osídlování budovateli lepších zítřků…

Náměstí je skvělou metaforou toho, co vidím a cítím při procházce městem. Hostine Horský domo je zavřený. Už delší dobu, zdá se. Nepochodím ani v Restauraci na náměstí. Optimismem nás může naplnit fakt, že na náměstí jsou také opravené budovy – škola, úřad a domov důchodců. To je nadějné. Městečko je liduprázdné. Počasí ani denní doba k procházkám místní zrovna nevybízí. Banda výrostků na náměstí dělá trochu hluku a provádí akrobacii na kolech... Jinak působí město liduprázdným a mírně skličujícím dojmem.

Kousek od náměstí na Dlouhé ulici, hlavní třídě města v poněkud neutěšeném stavu, stojí Horské kino Kateřina. Další budova v ruinoidním stavu. Vystupuji z auta, abych si barák vyfotil. Vychází chlapík řekněme předdůchodového věku v poněkud zanedbaně působícím oblečení. Vytahaná košile flanelka, tepláky. V ruce igelitku a v ní bedničky k nějaké hudební aparatuře z devadesátek, kterou má pod paží. Počkám, až přejde, abych ho neotravoval focením. Kouká na mě, tak mu přátelsky říkám. Nebojte, nechci fotit vás, ale ten barák. Funguje to kino? Ptám se spíš z recese. Odpovídá. To není můj barák. Ale v kině je fakt pěkný sál a hrajou tady. Je tedy pravda, že tu teď kvůli covidu dlouho nic nebylo. Ale jinak se hraje pro školu a tak. Odpovídá přátelsky chlapík. Já dumám nad tím, proč mi v hlavě utkvěla myšlenka, že Hora svaté Kateřiny je významné a reprezentativní sídlo na hranicích. Asi rozhlasové zpravodajství pravidelně informující o průjezdu hraničního přechodu z hlediska počasí, sněhu a kalamit, které jsem od dětství slýchával.

Střední Krušnohoří je krásný kraj. Kraj bez turistů, krajina krásných scenérií a panoramat. Hrázný z vodního díla Kamenička nad Chomutovem to shrnul, když jsem se ho na situaci ptal, jednoznačně - Čundráci a vandráci, ti už tady neexistují. 
Ale o tom, že ve středním Krušnohoří vám může prokopnout auto třeba kůň... až příště…