Předvánoční glosa: Jak mluvkuje Jihočech v regionu razovitem

Mluvčí mluví s novináři do televize a rádia. Občas napíše článek do novin, nebo odpoví na novinářský dotaz. Sedí v teplém kanclu, pije kafíčko... Jaká je realita? Pár předvánočních střípků z jednoho týdne...

Mluvčí mluví s novináři do televize a rádia. Občas napíše článek do novin, nebo odpoví na novinářský dotaz. Sedí v teplém kanclu, pije kafíčko, jezdí drahým autem, aby bylo vidět, že na to firma má. Že prosperuje.
Zhruba s takovým pohledem na tuto práci se setkávám už řadu let. Ať jsem působil v černouhelné společnosti OKD, nebo v Severomoravských vodovodech a kanalizacích Ostrava, kde mluvkuji nyní. Tak pojďme. Zde je několik střípků z předvánočního týdne mluvky, který se z Táborska na pár desítek let teleportoval do regionu razoviteho – nejdřív do Karviné, pak do Ostravy, nyní Frýdku-Místku.

Třetí adventní neděle. Vracíme se od rodičů v jihočeském Sezimově Ústí. Kombíková oktávka v plném složení řidič (tedy mluvka), spolujezdkyně (laboratorní vedoucí na rodičovské), nocležník pod spolujezdkyní (irská setřice), dva sedačkoví loupežníci vzadu (starší téměř čtyřletý dožadující se lahvičky s rýžovým mlékem; mladší téměř dvouletá poklidně spinkající většinu cesty).
Meteorologové hrozí sněžením. Cesta probíhá až k místu, kde se mezi Bělotínem a Novým Jičínem buduje zhruba dvacet kilometrů chybějící D 48, naprosto bez problémů. Silnice suché, Vysočina bez přívalů sněhu, jih Moravy také.
Sjedeme z dálnice a začíná 45 kilometrů bílé tmy a pomalé jízdy v brutálně zúženém úseku. Fajn, za necelou hodinku jsme doma ve Frýdku. Prohrnuto nikde, silničáři nikde, pomáhá intuice a pevné nervy.

Mluvka je trochu happiness manažer. Všichni zaměstnanci dostanou letos k Vánocům čokoládu… a taky med. Takže je třeba dopravit 900 medů na všechna pracoviště roztroušená po moravskoslezském regionu – od Jablunkova (čti Džabl) po Budišov nad Budišovkou. Med je od včelaře z Bašky u Frýdku-Místku.
Zhruba polovina je v pondělí před poslední adventní nedělí už rozdistribuována. Tak pokračujeme dál, ať se to před Vánoci stihne. Přes noc po třetí adventní neděli brutálně nasněží. Ráno zvažuji, jestli cestu do Bašky a následně do Nového Jičína neodložit. Celkem se bojím. Silnice neodhrnuté, pořád sněží. Nic, nějak to dopadne, vyjíždím. V Bašce nakládám 200 kilových sklenic v pěti bednách do auta. Mezi Baškou a Novým Jičínem totální mazec na silnici. První řetězová nehoda u Rychaltic, dodávka nejmenované přepravní společnosti na střeše v příkopu vedle dálnice nad Příborem, zelený osobák ve škarpě v místě, kde končí u Nového Jičína dálnice. Na středisku předávám vodovodním, kanalizačním a čistírenským expertům medy a vyjíždím do kanclu směr Ostrava. Sněží, ale cesta v pohodě.

Ve středu vstává mluvka ve čtyři. Venčení setřice ve sněhu a mrazu. Jede se mluvit do televize. Do Dobrého rána ČT velice moudře o tom, jak se chovat, aby vám během mrazů, které přicházejí, nezamrznul v baráku vodoměr. Mluvka má sám vodovodní instalaci po havárii před pár lety v ne zrovna odpovídající fazóně ve sklepě. Něco o té kovářově kobyle…

Čtvrtek ráno. Opět pro dvě stě medů. Opět zima, opět závěje. Kašlu na to, do Opavy nejedu, Opaváci si přijedou sami do Ostravy ke správní budově.

Pátek se ukáže pomyslným vrcholem týdne ve všech směrech. Pondělní zrušená návštěva v českotěšínském spolku Trianon, který zaměstnává zdravotně hendikepované a jehož práce si mluvka převelice váží, spolupracoval s ním už během svých černouhelných let, proběhne dnes. Cestou je třeba ještě zařídit něco v Karviné.
Ranní cesta z Frýdku do kanclu v Ostravě je výživná. Místo dvaceti minut trvá hodinu. Pomalou jízdu neprohrnutou a zasněženou dálnicí ráno lemují blikající policejní auta a zhavarovaná auta kolem vozovky. Zaparkovat se v Ostravě před firmou moc nedá. Nakonec to nějak partyzánsky vyjde. Cesta z Ostravy do Českého Těšína přes Karvinou běžně trvá hodinu. S ohledem na počasí dáme rezervu. Mluvka jde na parkoviště po půl jedenácté. Chlapi, kteří by měli odhrnovat tuny sněhu, aby se dalo na parkingu normálně fungovat, čumí do mobilů a kouří. Vycouvám, ale už nevyjedu. Takže mě asi deset minut po pokorné prosbě roztlačují, než se vymotám z areálu. Cesta do Karviné neprohrnutá. První nehoda na křižovatce mezi Šenovem, Radvanicemi a Petřvaldem. Kolmo ve vozovce stojí dodávka, na místě policajti. Nějak se to dá objet. 
Blížím se k bývalému dolu ČSA před Karvinou. Kolona. Kolmo na silnici stojí velká bílá cisterna, která asi vyjížděla z areálu šachty. Na most se vyjet nedá. Umím si poradit, ni? Jsem měl na Dolu Darkov kancl, ni? Chytře objíždím kolonu a směřuji přes Důl Darkov a Stonavu ke Karviné ze zadní strany, kde mají dnes otevřít část obchvatu. Zatím otevřená pro osobní auta není, šipka mě navádí do zahrádkářské kolonie u Pomocného závodu Dolu Darkov. Vjedu tam, vidím značku, že se jedná o slepou silnici. Fajn. Někde to musím otočit. Rychlostí houbařského kroky projíždím lokalitou plnou zahrádkářských domků pod hlubokými závějemi sněhu. Nacházím místo, kde se cesty rozdvojují. Fajn, tady se otočím. Neotočím. Zapadnu. Zkouším to dopředu, dozadu, pořád nic.
Co včil, ku..a. Odhazuji sníh okolo auta prázdnými bednami od vydaných medů. Kašlu jak po vyfárání z dolu, jde na mě kašlíček a rýmička. Úspěch se nedostavuje. Auto stojí kolmo k oběma cestičkám. Jdu zpět mezi zahrádkami a vidím chatku, z níž valí kouř z komína, stojí před ní dvě zapadaná auta autoškoly, jejíž jméno jsem zapomněl, a pod přístřeškem vidím lopaty, hrabla, odhrnovadla. Super, to si půjčím. Jsem slušně vychovaný, tak na chatku zaklepám. „Dále,“ ozve se hned. Uprostřed leží chlapi na něčem, co připomíná cosi mezi gaučem a postelí, koukají na telku, přes sebou hromadu lahváčů a poloplnou lahev tuzemáku. „Půjdeme ti pomoct,“ říkají ochotně. „Udíme a máme času dost. Nikam nespěcháme,“ říká nejstarší z nich – šedesátník řekněme. S námi jde syn druhé staršího chlapa. Mladý silák s tetováním. Dvacet pět let řekněme.
„Tolik sněhu při uzení ještě nepamatuji. Abysme neudili do jara,“ směje se chlapík. Jsou super. Odhazuji auto, kašlu. Oni mi zkouší pomoct tlačením zezadu i zepředu. Mají autoškolu a umí poradit. Auto stojí na ledu. Makají ze všech sil. „Až se rozjedeš, tak nezastavuje a val rychle pryč,“ říká šéf autoškoly. Po deseti minutách fakt vyjíždím. Zlatí Karviňáci! Mentálně mě dostali zpátky do šachetních let. Všichni si tykáme. Haviř, předák, vedoucí, mluvka…
Do Karviné jedu oklikou přes Stonavu. Fakt už žádné experimenty. Do Střediska volného času Juventus v části Karviná 6 hodím roll up pro večerní koncert famózního sboru Permoník. Od silnice s problémy nějak vyjedu směrem ke karvinskému kulturáku. Okolo gymplu, který jsem tady před čtvrt stoletím absolvoval, už není prakticky žádný jiný dům. Sociálně nepřizpůsobivá lokalita zmizela, sociálně nepřizpůsobivý mančaft bydlí jinde.
Přijíždím na parking u karvinského kulturáku. Stejné chyby už nebudu opakovat, říkám si. Parkoviště neprohrnuté, raději nevjedu na žádné parkovací místo a nechám stát auto tak, abych jen vycouval zpět. Dávám ceny do tomboly karvinského plesu na recepci a jdu k autu. Celkem bez problémů couvám, pak se musím vytočit, abych vyjel na silnici. Konec, hotovo, finito. Dnes po druhé.
Naproti několik desítek metrů je Restaurace Kriváň. Vyhlášená tím, že když tady bydlíte, tak v neděli ráno nemusíte dělat k obědu knedlík, protože tady ho z okýnka za fajn cenu za super kvalitu koupíte. Taky jsem tu strávil krásné ráno po stužkovacím večírku, kdy jsme sem šli s doposud skvělým kamarádem a tehdy spolužákem Štefanem (vlastně se jmenuje Filip, ale to by bylo na delší vyprávění) stabilizovat před návštěvou muzikálu v kulturáku. Myslím, že to byly Jeptišky, ale stejně jsme to skoro celé prospali, tak co už, ni? Zpět do současnosti. Před Kriváněm stojí tři chlapi a kuří.
Jdu pokorně požádat o pomoc. „Chlapi, potřeboval bych roztlačit,“ říkám. „Dobře, dneska už jsme tlačili někoho třikrát. Jak potlačíš pak ty nás?“ říká nejmohutnější. Rozumím, ale v peněžence mám jen drobáky. Dávám kilo, to mají tak na tři hodně levné kořalky, tipnul bych. Ale jsou skvělí, ochotní, pomáhají a já vyjíždím na Těšín. Ale o tom až příště. Sláva Karviňákům!