Výlet do opuštěných míst, na která politici uplynulých desetiletí zapomněli. Tam, kde uzdravují přírodu z peněz EU. Tam, odkud zmizeli trampové. A kde vám po úchvatném zážitku na hřebeni hor u Kalku prokopne auto kůň
Střední Krušnohoří nad Chomutovem je opuštěnějším a zapomenutějším krajem, než bychom si představovali s ohledem na to, že jen pár kilometrů pod ním leží velká sídla typu Chomutov nebo Most.
Střední Krušnohoří je část země, na kterou nejen turisté, ale také politici zapomněli. Jasně, udělat akci v Ústí nad Labem, Teplicích, Kadani je z hlediska potenciálního zisku hlasů určitě efektivnější, než vyjet na Horu svaté Kateřiny nebo Horu svatého Šebestiána. Ale mám tušení, že lidé tady v horách vnímají politickou realitu poněkud odlišně než dole v údolí.
Minule jsem psal o příjezdu do středního Krušnohoří a o tom, co jsem viděl v Hoře svaté Kateřiny a na Výsluní, nebo o tom, co jsem zaslechl v Mezihoří, kde jsme se v perfektním penzionu ubytovali, o srovnání místního regionu a Ostravska. Řekněme, že pro návštěvníka jsou první dojmy poté, kdy dorazí na náměstí dvou výše zmiňovaných míst, poněkud tísnivé.
Kostel svatého Václava nad Kalkem na česko-německé hranici je někdy zmiňován jako ikona této části Krušnohoří. A oprávněně. Protože je krásný. Stejně jako celé okolní panorama. První večer je mlha, mží. Přesto vyjíždím z Mezihoří na hřeben, abych si kostel a rozlehlou plochu náhorní plošiny vyfotil. Vyjíždím k lesu nad obec i kostel. Otevírá se přede mnou výhled, který je… nádherný. A při mlhavém večeru poněkud zadumaný, tísnivý, teskný…
Samotný Kalek působí stísněnějším dojmem, a to i přesto, že je viditelná snaha některým stavbám vdechnout nový život. Rohelovy přádelny, které dávaly práci stovkám lidí, padly na začátku 90. let za oběť požáru. V ruinoidní lokalitě se tyčí jako symbol bývalé slávy už jen vysoký komín. Dezolátně působí také lokalita bývalého obchodu. V Kalku žije zhruba 100 lidí, desetina oproti druhé polovině 19. a první polovině 20. století. Pak odsun, budování rudých rájů na zemi a tak...
Během mysteriózního mlhavého večera projíždím lesem kolem Volárenského rybníka k Rudolicím v horách a dále k Hoře svaté Kateřiny. Zadumaný kraj lesů obnovovaných po průmyslové kalamitě 80. let minulého století. Pocity z pochmurné návštěvy tohoto dříve slavného hornického města jsem popsal zde. Možná je Kateřina v mnoha ohledech symbolem této části Krušných hor. Slavná minulost, úpadek, lehký záchvěv povzbuzený šedou ekonomikou po listopadovém převratu, příliv peněz z Německa a všeho, co s tím souvisí, opětovný pád na zem a deziluze, opatrné hledání nové budoucnosti a snahy vtisknout místu život.
Druhý den vyjíždím na Kalek znovu. Je krásný slunečný podvečer. Chci si vyfotit západ slunce nad náhorní plošinou s dominantním kostelem ještě v jiné atmosféře. Výhledy jsou nádherné.
Sjíždím od okraje lesa dolů a od rozpadající se budovy Jednoty vidím, jak u místního ranče postávají tři mladé ženy ve věku univerzitních studentek, řekněme. Dvě mají na uzdě koně, uprostřed poskakuje poník. Počkám, až si zvířata uklidní a sjíždím pomalu po silnici dolů. První kůň. Poník. Pak se druhý kůň stojící několik metrů od silnice bleskovou rychlostí otočí o devadesát stupňů zády k pomalu jedoucímu autu a brutální rána míří do dveří spolujezdce. Setřice na sedadle vedle mě rychlostně vyskočí. Já v šoku po pár metrech zastavuji a jdu ohlédnout škody. Dveře na odpis. Ale s ohledem na tu brutální pecku jsem to čekal horší. Majitelka koně je v šoku také a dušuje se, že nikdy nic takového neudělal, auta mu nevadí a neplaší se.
Přichází majitel ranče a dívky přísně vyhání, že tam nemají, co s koňmi dělat, a mají být na louce. Že si takto koledují o další průšvih. Kouká na mě a říká „Hm, ty dveře jsou na odpis. To je tak třicet litrů. Jsi někde tady odsud, že bychom se domluvili, jak dál? Mám na baráku kameru, tak to tam pro pojišťovnu a policajty bude nahrané. Můžu ten záznam stáhnout.“ Říkám mu, že jsme přijeli z opačného konce republiky na výlet do hor. Otočí se na mě a s nehraným překvapením udiveně říká „Ty jo. A co tady teda děláš?“ Do kraje přijel vetřelec.
Majitelka koně mi na sebe předává kontakt a já sjíždím k penzionu…
Jdu do hospody na pivo, abych se z toho trochu vzpamatoval. Dávám se do řeči s provozovatelkou o těžkostech podnikání v turistickém ruchu v této části země. Popisuju jí, co se mi nahoře na hranici stalo. Ona na mě vytřeští oči a říká „To byla D., že jo?“ Já se ptám, jak to může vědět? „To je takové moje další dítě. Má to teď těžké. Opustil jí chlap. Zdravotní problémy v rodině a tak.“ Vysvětluji jí, že se chci domluvit co nejjednodušeji a s co nejmenšími dopady na mladou dámu, ale bohužel je to služební auto, takže to není možné vyřešit nějakou opravou ve vesnickém servisu u kámoše.
Další den vyjíždíme kousek nad Mezihoří a nechávám stát auto na parkovišti u lesa na hranici Novodomských rašelinišť. Vyrážíme směrem k Starému a Novému rybníku na hranici této tajgy ve střední Evropě. Okolí vodních ploch s vegetací typickou pro tyto lokality je nádherné. Jsme na hranici rozlehlého rašeliniště. Dovnitř lokality se nesmí. Je chráněná.
Zajímavé je, že když přicházíte po lesní cestě od silnice, vidíte, že jde o monokulturu smrků vysázených před pár desítkami let. Večer mi to vysvětluje provozní v penzionu. Pamatuje si, jak byly porosty na konci budování rudých zářivých zítřků v naší zemi všechny mrtvé. Kompletně zdevastované. Jak její otec jako lesák ty stromy kácel a pařezy odstřeloval. Procházíme místy, kde probíhá řízená obnova lesů po průmyslové devastaci. A asi se nezačalo úplně nejlépe, protože před pár lety smrkovou monokulturu logicky napadl kůrovec. Takže se těží ve velkém a budoucností bude snad smíšený les. Projekt obnovy připomínají kromě plotů a oplocenek na řadě míst také tabule udávající, kolik projekt bude stát a kolik na něj přispěla Evropská unie.
Scházíme dolů z hřebene podél toku Chomutovky krásným Bezručovým údolím. Na turistu nenarazíte. Horská a bystře tekoucí říčka po deštích uplynulých dnů vytváří divoká, ale i klidná a zadumaná zákoutí. Krása sama. Setřice skáče do proudu a přes kameny vybíhá zase zpět. Je šťastná.
Podle předpovědi a všech aplikací mělo začít pršet ve čtyři odpoledne. Na křižovatce, od níž bychom se měli vydat zpět k autu proti proudu Kameničky a stejnojmenné nádrže, váháme. Počkat, či vyrazit? Zdá se, že déšť přijde dřív. Máme to osm kilometrů. Já na zádech v krosničce dvacet kilo, z čehož zhruba patnáct připadá na dvou a půl letého kloučka, partnerka na břiše v nosítku osmikilovou půlroční dceru. Nakonec vyrážíme do kopce. Rozhodnutí bylo chybné. Brutální déšť a bouřka nás zastihnou přímo u nádrže. Děti jsou schované před vodou dobře, my totálně mokří. Obíháme vodní plochu k domku hrázného. Otevírá jeho manželka. Chlap je v terénu a přijíždí za chvíli.
Zlatí lidé. Jsme pod střechou, i když totálně promočení. Hrázný mě bere do teréňáku, který už má leccos za sebou, a bere mě nahoru k autu. Chybělo nám tak pět kilometrů. Valí to rychle a já mu říkám, že takto to já dolů pustit nemůžu, protože to by z té oktávky nezůstalo nic. „Jasně, ale tady na tom už se nemá co rozbít,“ odpovídá s nadhledem. A popisuje má život hrázného v krušných horách. „Čundráci a trampové? Ti už snad ani neexistují,“ vysvětluje mi.
Že turistický ruch v této část hor zrovna nefičí, mi popisuje i provozovatelka. O víkendu, když je pěkné počasí, lidi přijdou. Hlavně elektrocyklisté. Přes týden je mrtvo. A to dost často i v létě. Jak v takové situaci udržet a zaplatit kuchaře, když pak nebude mít několik dnů v týdnu vlastně co dělat a nevydělá si na sebe? Tak je lepší prostě kuchyň zavřít.
Další den odjíždíme do Loun na letiště. 40 kilometrů. Čeká nás vyhlídkový let nad Českým Středohořím. A bavíme se s místními. Krušné hory nad Chomutovem a Mostem jsou pro ně evidentně cizí vesmír, který nemají důvod navštěvovat. Světy jsou od sebe striktně odděleny hnědouhelnou pánví…
