Měděnec: UNESCO po česku. Promarněná příležitost a výhled na ruiny

Kdo byl první? Vejce, nebo slepice? Turista, nebo infrastruktura? Jak od kaple na Mědníku shlížíte na vybrakované skelety Dolu Měděnec. A vlastníci? Zajímavá firma. Ne, že ne. Ona vlastně skoro neexistuje. Kapitál? Celých 20 tisíc

Po dvou letech opět Měděnec. Přijíždíme ráno od Božího Daru. Trochu mlha, trochu mží. Mědník je tajemně zahalen do impresionistického kabátu. Imprese zašlé slávy. Krásné výhledy dnes nebudou. Kaple neposkvrněného početí Panny Marie vystupuje z mlhy a dodává místu mytický charakter. Aby také ne. Mědník a jeho historie jsou unikát. A nejen česko-německý, nebo spíš německo-český? Ono se to tak nějak střídalo a prolínalo. Než jsme je poslali na druhou stranu hor, že… A nějak jsme za tři čtvrtě století tu prázdnotu nedokázali zaplnit…

Zaparkujeme auto u bývalého Horského hotelu U Tomáše. Ruina je stále ruinou. Za poslední léta se nic nezměnilo. Objekt si tak nějak chátrá dál. Naproti němu stále nezměněná retro restaurace Mědník, v níž a vedle ní se zároveň nachází hornická expozice. Právě zde si můžete domluvit prohlídku bývalé štoly Marie Pomocná nebo Země zaslíbená (aktuálně uzavřena veřejnosti) v masivu hory. Po ránu lokalita zeje prázdnotou, davy unescochtivých návštěvníků se sem evidentně nehrnou. Internetové stránky infocentra jsou aktualizovány naposledy někdy před čtyřmi lety nebo ještě dříve…Dozvíte se například, že ministrině!!! kultury navštívila v dubnu 2012 Mědník. Takové UNESCO po česku, řekl bych.
 

Aktuálnější informace je možné přece jen najít na stránkách OS Historické doly Mědník Měděnec.
Vyrážíme do vrchu. Má své neopakovatelné kouzlo. Dýchá z něj historie lidského snažení vyrvat z hloubky přírody to, co může přinést obživu, bohatství a podle lidského chápání v tomto důsledku také štěstí. A vytvořit Zemi zaslíbenou dříve než na věčnosti. Vše pod dozorem z vrcholu shlížející Panny Marie. Kopec je provrtaný jako cedník. Je třeba být obezřetný před pádem do některé z propadlin. Mlha se mírně zvedá a z vrcholu vidíme obrysy skipové věže železnorudného Dolu Měděnec, kde se ruda těžila až do roku 1992. Definitivně byl odstaven v roce 1997 po neúspěšné těžbě muskovitu a granátů.

Scházíme dolů kolem Kaple nejsvětějšího srdce Ježíšova. Kdo nemá srdce z jakéhokoliv typu zde těžené rudy, toho musí dojmout příběh místního rodáka, jehož otec jako starosta Měděnce nechal tuto kapli jako poděkování za to, že 300 lidí našlo v jeho provozu práci pro Ameriku, v roce 1937 postavit. Vyznává se zde k lásce k rodnému kraji, do nějž se pravidelně vrací, i po 58 letech života v Americe.

Pokračujeme k novodobému dolu. Před třemi lety jsem popsal tísnivou atmosféru místa během parného dne zde. Nezbývá, než konstatovat, že chátrá dále a dále. Pocit je ještě mrazivější a tísnivější než v minulosti. Třeba to dělá ta mlha a mžení uprostřed léta.
Objekty jsou dále rabovány a rozebírány zevnitř. Panely hozené před bránou před příjezdovou cestu tomu zabránit nedokážou, ostatně plot kolem areálu již fakticky neexistuje. Samotná brána vlastně taky ne. To, co má pro kohosi zdánlivou hodnotu, mizí, to, co je naopak třeba uklidit a schovat, je naváženo do skeletů budov. Pohled je to smutný. Vnitřky objektů jsou drancovány, skelety zůstávají, vše tak nějak pomalu překrývá stále bujnější a bujnější vegetace. Tak bacha, ať si někdo nad sebou nepodřeže ten strop a střechu. Nebylo by to u nás poprvé (třeba Kladno v létě 2007).
 

Autor tohoto textu je zvídavý člověka, má rád technické vychytávky, které mu ulehčují jeho mírnou posedlost přijít některým věcem na kloub. Skvělá aplikace na mapy.cz nabízí proklik do katastru nemovitostí. Takže areál rozlehlého dolu vlastní firma, jejíž historie je… Prázdná?? Nepopsaná? Krátká? Nejasná? Vlastně neexistující? Fiktivní? Čtenář ať doplní dle své fantazie. Každopádně jejími společníky jsou od března roku 2020, kdy vznikla, dva mladí muži z Brna. Základní kapitál? 20 tisíc korun… Autor textu je kromě zvídavosti také  lenivý, takže zde jeho pátrání končí, ale možná je to dobrý námět pro investigativněji orientovaného jedince, aby nám popsal nedávnou minulost i předpokládanou budoucnost místa.
 

Chápu. Důl je zatopen, není to černouhelná šachta, kde by bylo nezbytné odčerpávání nebo odvádění plynu, ale přece jen. Díky skipové věži je to zdálky dominanta kraje a každý návštěvník Mědníku, který není místní, se nutně musí při pohledu z kopce zeptat: Co to je zač? Co to bylo? Jaké s tím jsou plány?
Ale třeba se totálně mýlím, moje pochybnosti nejsou na místě a chystá se nějaký ambiciózní investiční plán, který lokalitu pozvedne k novým zítřkům. A bude ku prospěchu celému regionu.
Ostatně to samé platí pro zmiňovaný horský hotel v centru městečka.
 

Pokračujeme do Kovářské. Autor má k obci zvláštní vztah. Ten získal před třemi lety, když se v Kadani v podvečer rozhodl, že zde přenocuje v místním obrovském Hotelu Central. Ostatně cenově byl hotel v pohodě, lokalita se zdála blízko plánovaným cílům, ubytovali pejska, tak proč ne…
Přijel jsem tehdy do místa, které při západu slunce působilo… jak to říct…na okraji, vybydleně, v rozkladu… A v hotelu jsem tehdy spal prakticky sám, zatímco pod okny mi do noci vyřvávala o prázdninách se nudící mládež z konce světa…. Více si můžete přečíst zde.
Situace v Kovářské se změnila jen mírně, řada domů je stále v nelichotivém stavu. A stejná je i jedna zajímavost, které jsem si před třemi lety všiml. Rekonstrukce v Kovářské vždy začínají instalací plastových oken. Barák v dezolátním stavu, vybydlený, okna nová, plastová.

Řada restaurací a občerstvoven nefunguje, některé jsou otevřené, ale zejí prázdnotou, fara se stále rozpadá. Ale Central žije, veliká budova školy je opravená, cukrkavárna Kovářská taky funguje, obchod s potravinami je otevřený, řada domů na okraji obce je opravená.
Pak přichází na řadu retro hotelová restaurace, retro styl, retro jídlo. Milá a ochotná paní servírka, která se musí pronudit celým dnem, nás vítá v úplně prázdné rozlehlé restauraci s bílými ubrusy a retro obrazy na stěnách. V hotelu ani tentokrát nebydlí nikdo kromě jedné rodiny – říká paní vrchní. Ostatně hotel nabízí ubytování na řadě slevových portálů. Sem UNESCO ještě nedorazilo. A s těmi chybějícími ubytovacími kapacitami, o nichž mluví někteří pseudoexperti na turistický ruch, to taky asi nebude v tom Krušnohoří tak horké…
Okolí Kovářské je přitom nádherné. Dá se vyrazit k Přísečnické nádrži, nebo se kochat výhledem na ni z Velkého Špičáku, jít podél Černé vody do malebných Kryštofových Hamrů pod hrází přehrady nebo se projít právě do Měděnce. I v samotné Kovářské je co k vidění. Zbytky bývalého železného hamru z 19. století, muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím nebo zřícenina uhelny bývalé železárny z 18. století.  Ale jasně, nejsou tady taková ta turistická komerční lákadla, která typický dneška vyžaduje…
 

Zpět do Měděnce jedeme autobusem. Po obědě se počasí změnilo, svítí slunce, viditelnost je nádherná. Vidíme pod sebou hnědouhelnou pánev. Kontrast hor a krajiny pod nimi je extrémní. Ostrý řez na hraně svahu. Prunéřov, Tušimice, hnědouhelný lom, nádrž Nechranice… Měděnec je během pracovního týdne až na pár výletníků prázdný i přes nakonec pěkné počasí. UNESCO davy nevidíme… Třeba přijedou o víkendu. Zaparkují a projdou se na Mědník, ti nejodvážnější si zajistí prohlídku historické štoly. Kouknou na větrníky na horizontu a na krásné Doupovské hory na druhé straně údolí Ohře. Zaspekulují, co je to ten chátrající objekt věže pod kopcem, zastaví se na oběd do retro restaurace Mědník a pojedou dál. Přínos pro obec?
 

PS: Původně jsme chtěli na Mědník přijet 8. 8. ve 20:08, ale pak jsem zjistil, že mě chce předběhnout koncertem Ortel, tak jsme to uspíšili a vyrazili o měsíc dřív. Pak jsem si říkal, že alespoň text z návštěvy zveřejním 8. 8. ve 20:08 – čistě náhodou, pochopitelně. Nakonec jsem krutě přiznal, že by moje asociativní myšlenky z výletu nikdo nečetl, protože bude mít ortelovský skoroslavík zrovna shodou okolností ten koncert, přičemž je asi tisíckrát známější a atraktivnější než pisatel tohoto zamyšlení.