Kolem prodejny kotlů k památníku transportů do vyhlazovacích táborů. Pieta po Polsku

Lodžské ghetto je místo silné, rozporuplné a smutné. Jakoby se to nejděsivější ani nestalo, jako bychom to chtěli vytlačit do nevědomí. Pak dojdete k židovskému hřbitovu a stanici Radegast a dolehne na vás krutá pravda dějin

Když jednou navštívíte Lodž, nikdy na to nezapomenete. O síle města, jeho krásách, minulosti, šrámech na duši a budoucnosti jsem psal minule. Ale ve městě najdete jednu část, která v sobě koncentruje vše v jednom. Možná taky symbolizuje něco, co je hluboko v polské mentalitě, v polské duši, ale nerado se o tom mluví, nebo se to dokonce zakazuje – někdy i zákony. Nebo je to možná také něco, co je hluboko v každém z nás. A je to tak děsivé, že o tom nejenom nemluvíme, ale raději si to nepřipouštíme ani sami pro sebe.

Pojďme do bývalého židovského ghetta. Druhého největšího v Polsku během nacistického běsnění. Do ohromné továrny pro potřeby Říše s extrémně levnou pracovní silou, ale také místa ohromného utrpení, kšeftů a pádů na dno samotného lidství.

Mladá blondýna, irská setřice a obtloustlý chlap procházejí výstavní Piotrkowskou ulicí a směřují k Balutám. Přiznávám, nebyla to cesta naslepo. Přečetl jsem velmi pozorně jak Zemi zaslíbenou místního klasika Wladislawa Reymonta, tak fascinující Chudé v Lodži Steva Sandberga. Cesta byla plánována dlouho dopředu.

Žádný pevný předěl mezi starým městem a lokalitou, kde bylo v roce 1940 zřízeno druhé největší židovské ghetto v Polsku, neexistuje. Když směřujete kolem výstavních paláců bývalých bohatých textilníků na Piotrkowské ulici a míjíte monumentální – jiné slovo mě fakt nenapadá – Palác Izraela Pozňanského, něco vám začne docházet. Bohatství, úspěch, zhýralost místní textilní smetánky (židovské a německé) vzbudila to nejhorší, co je možné na dně lidské povahy najít. I proto reagovali Poláci na to, co s nacismem do Lodže přišlo, různě. Řada z nich obyvatelům ghetta pomáhala, řada z nich jim pomáhala, když to bylo výhodné, a když to výhodné být přestalo (došly peníze), tak se stáhla a nechala je na pospas osudu…a na této škále bychom mohli pokračovat až k těm nejhorším variantám…  
Hned za palácem je obří nákupní centrum a jedno z nových tepoucích srdcí města vybudované z bývalé textilky – Manufaktura. Odsud je to přes park k hranici bývalého ghetta kousek…
 

V židovském ghettu v Lodži (Od dubna 1940 německy Litzmannstadt Ghetto podle generála, který získal v roce 1914 město po boji s ruskou armádou do německé správy.) žilo během druhé světové války více než 200 tisíc lidí. A valná většina taky během války zemřela – ať již v ghettu následkem nemocí, podvýživy, děsivých životních podmínek či násilnou smrtí, nebo po deportaci do vyhlazovacích táborů. Ghetto bylo zlikvidováno v létě roku 1944. Jen těsně se tedy nedočkalo konce války. Klíčovým bodem pro příjezd Židů z různých částí Říše (také našich zemí) byla železniční stanice Radegast, odkud následně odjížděly také transporty do koncentračních táborů. Tady taky najdete nejpůsobivější památník toho, co se v Lodži během války dělo.

Památník v podobě komínu a betonového koridoru s vyznačenými letopočty, kdy k hrůzám docházelo, vedoucího k samotné dřevěné stanici. Když jdete od komína ke stanici, za níž jsou velké betonové náhrobky s názvy míst, kam byli židovští obyvatelé deportováni, tak vás mrazí. Když se otočíte napravo, tak tam vidíte sklad a fabriku, která vyrábí a prodává vrata či co…No, nehledejme v tom symboly a úmysly, že…prostě život běží dál… A necháváme stranou, že když přijíždíme po silničce, v zatáčce máme několik desítek před sebou symbolický komín, tak na pravo je v místní průmyslové-prodejní minizóně prodejna kotlů a kamen….

Zatímco u nás je téma židovských obyvatel a jejich osudů během druhé světové války chápáno až na výjimky naprosto jednoznačně bez jakýchkoliv politických třenic (stranou ponechme extrémní případy a nechutné debaty týkající se tábora v Letech ve stylu cimrmanovského the ping pong with the words – koncentrační, shromažďovací, romský, cikánský nebo jaký ještě…), v Polsku otevírají podobné otázky stále emoce a řadu půtek. Jsou velmi sensitivní.
Ostatně na začátku letošního roku vzbudila slova polského premiéra Morawieckého o židovských pachatelích holocaustu mezinárodní skandál, připomínky o podílu Poláků na některých pogromech na Židy (Jedwabne, Kielce) do dobré společnosti také nepatří, stejně jako je třeba jasně definovat německé nacistické tábory na území okupovaného Polska (Poláci mají pravdu, žádné polské tábory to opravdu nebyly. Pravda je také to, že americká administrativa se za tento nešťastný výrok omluvila.) a poznámky o jakékoliv polské odpovědnosti za holocaust jsou trestné.

Možná právě výše zmiňované kontroverze v sobě současný stav lodžského ghetta nese. Když do území bývalého ghetta kousek od Manufaktury vstoupíte, jako první vás zarazí výrazný kontrast mezi výstavní Piotrkowskou ulicí, působivou Manufakturou, upraveným parkem naproti paláci Pozňanských a …řekněme ošuntělostí a zanedbaností místní zástavby. Co Vás také zarazí, je fakt, že o tom, na jakém místě se nacházíte a odkud kam se ghetto rozkládalo, se dozvíte na tabulích, které jsou většinou umístěny u zastávek autobusů nebo tramvají, jinak je informačních a připomínkových míst minimum. Všimnete si také kreseb židovských dětí na štítech některých z domů – jedna z nich je ve vybydleném baráku v džungli pár desítek metrů od zmiňované stanice Radegast. Otázkou je, jak si je interpretuje člověk, který není odpovídajícím způsobem seznámen s tím, kde se vlastně ocitnul.  

Procházíme bývalým ghettem směrem k židovskému hřbitovu. Lokalita je vlastně kombinací zástavby, která je v dezolátním stavu, je neopravená, s nepořádkem okolo…Ta dobu ghetta jistě pamatuje. V blízko těchto u nás bychom řekli vybydlených domů, případně v jejich oprýskaných dvorech plných nepořádku uvidíte řadu dřevěných kůlen, budek, boudiček, skladišť. Ty musí nacistické zvěrstvo pamatovat také, říkáte si. A představujete si úzkostné stavy obyvatel, kteří se v nich skrývali před nejhorším.
 

Vedle toho je na území ghetta řada panelových domů z doby komunistického Polska. Ty jsou v různé kondici – některé po rekonstrukci s novými fasády a upraveným okolím vypadají jako celkem fajn bytové domy, většina působí chladně, oprýskaně a šedě.
Všudypřítomné jsou malé prodejny potravin Žabka, Lewiathan nebo Alkoholy24. Na chodníku a trávnících okolo vidíte řadu lahviček od alkoholu. Na rozdíl od naší země, kde kupujeme alkoholy obvykle v půllitrové lahvi, abychom si aspoň na chvíli příjemného popíjení vystačili, tady je evidentně populární koupit si decovou nebo dvojdecovou lahvinku, trochu si na ní pochutnat, odhodit ji k plotu nebo do trávníku a pokračovat dál. Muži sedící před obchody tuto tezi potvrzují.  Lahev pivka a placatka u ní…ona je taky dost velká zima.

Atmosféra ghetta je ponurá. Mísí se ve vás kombinace pocitů z děsivé minulosti místa, ale také toho, že některé části je možné v současnosti v českém měřítku bez problémů označit za vyloučené lokality – jsou šedé, špinavé, neupravené, rozpadající se, se zabedněnými okny, s nepořádkem v okolí… jiné za standardní sídliště především pro starší rodiny a seniory, další za pěkné resortní bydlení pro střední třídu. Parky jsou většinou upravené, hrají si tam děti s maminkami, senioři venčí pejsky…proluky mezi některými domy jsou v kombinaci s děsivými garážemi strašidelné.
 

Připomínek minulosti je málo…nelze ale říct, že by neexistovaly…Například policejní stanice nebo soud tehdejší židovské samosprávy a úřad deportační komise v blízkosti kostelíka jsou opraveny a zřetelně označeny. Pamětní kámen je také u místa, kde byl zřízen tábor pro pět tisíc Romů z různých částí Říše (také z našich zemí) – druhá věc je, že kousek od něj jsou bytové domy…v nepříliš pěkném stavu řekněme. Ghetto je plné kontrastů jako Polsko samo…

Přicházíme ke zdi ohraničující rozlehlý židovský hřbitov. Policista nás posílá k hlavní bráně. Ta je ale beznadějně zavřená. Přitom několik set metrů od nás vidíme uvnitř areálu návštěvníky. Jak se tam dostali? Pokračujeme kolem garáží a střední školy kolem zdi a přicházíme k malé brance ve zdi. Zaberu za ní a jsme v prostoru mezi vnější a vnitřní zdí, za níž se nachází samotný hřbitov. Do vytopené místnosti ve správní budově si jdeme koupit lístky na hřbitov. O něm a překvapeních, které nás tady čekaly, bude další text…Konec září a v Lodži mrazivo jak v zimě.