Kolem prodejny kotlů k památníku transportů do vyhlazovacích táborů. Pieta po Polsku
Když jednou navštívíte Lodž, nikdy na to nezapomenete. O síle města, jeho krásách, minulosti, šrámech na duši a budoucnosti jsem psal minule. Ale ve městě najdete jednu část, která v sobě koncentruje vše v jednom. Možná taky symbolizuje něco, co je hluboko v polské mentalitě, v polské duši, ale nerado se o tom mluví, nebo se to dokonce zakazuje – někdy i zákony. Nebo je to možná také něco, co je hluboko v každém z nás. A je to tak děsivé, že o tom nejenom nemluvíme, ale raději si to nepřipouštíme ani sami pro sebe.
Pojďme do bývalého židovského ghetta. Druhého největšího v Polsku během nacistického běsnění. Do ohromné továrny pro potřeby Říše s extrémně levnou pracovní silou, ale také místa ohromného utrpení, kšeftů a pádů na dno samotného lidství.
Mladá blondýna, irská setřice a obtloustlý chlap procházejí výstavní Piotrkowskou ulicí a směřují k Balutám. Přiznávám, nebyla to cesta naslepo. Přečetl jsem velmi pozorně jak Zemi zaslíbenou místního klasika Wladislawa Reymonta, tak fascinující Chudé v Lodži Steva Sandberga. Cesta byla plánována dlouho dopředu.
Žádný pevný předěl mezi starým městem a lokalitou, kde bylo v roce 1940 zřízeno druhé největší židovské ghetto v Polsku, neexistuje. Když směřujete kolem výstavních paláců bývalých bohatých textilníků na Piotrkowské ulici a míjíte monumentální – jiné slovo mě fakt nenapadá – Palác Izraela Pozňanského, něco vám začne docházet. Bohatství, úspěch, zhýralost místní textilní smetánky (židovské a německé) vzbudila to nejhorší, co je možné na dně lidské povahy najít. I proto reagovali Poláci na to, co s nacismem do Lodže přišlo, různě. Řada z nich obyvatelům ghetta pomáhala, řada z nich jim pomáhala, když to bylo výhodné, a když to výhodné být přestalo (došly peníze), tak se stáhla a nechala je na pospas osudu…a na této škále bychom mohli pokračovat až k těm nejhorším variantám…
Hned za palácem je obří nákupní centrum a jedno z nových tepoucích srdcí města vybudované z bývalé textilky – Manufaktura. Odsud je to přes park k hranici bývalého ghetta kousek…
V židovském ghettu v Lodži (Od dubna 1940 německy Litzmannstadt Ghetto podle generála, který získal v roce 1914 město po boji s ruskou armádou do německé správy.) žilo během druhé světové války více než 200 tisíc lidí. A valná většina taky během války zemřela – ať již v ghettu následkem nemocí, podvýživy, děsivých životních podmínek či násilnou smrtí, nebo po deportaci do vyhlazovacích táborů. Ghetto bylo zlikvidováno v létě roku 1944. Jen těsně se tedy nedočkalo konce války. Klíčovým bodem pro příjezd Židů z různých částí Říše (také našich zemí) byla železniční stanice Radegast, odkud následně odjížděly také transporty do koncentračních táborů. Tady taky najdete nejpůsobivější památník toho, co se v Lodži během války dělo.
Památník v podobě komínu a betonového koridoru s vyznačenými letopočty, kdy k hrůzám docházelo, vedoucího k samotné dřevěné stanici. Když jdete od komína ke stanici, za níž jsou velké betonové náhrobky s názvy míst, kam byli židovští obyvatelé deportováni, tak vás mrazí. Když se otočíte napravo, tak tam vidíte sklad a fabriku, která vyrábí a prodává vrata či co…No, nehledejme v tom symboly a úmysly, že…prostě život běží dál… A necháváme stranou, že když přijíždíme po silničce, v zatáčce máme několik desítek před sebou symbolický komín, tak na pravo je v místní průmyslové-prodejní minizóně prodejna kotlů a kamen….
Zatímco u nás je téma židovských obyvatel a jejich osudů během druhé světové války chápáno až na výjimky naprosto jednoznačně bez jakýchkoliv politických třenic (stranou ponechme extrémní případy a nechutné debaty týkající se tábora v Letech ve stylu cimrmanovského the ping pong with the words – koncentrační, shromažďovací, romský, cikánský nebo jaký ještě…), v Polsku otevírají podobné otázky stále emoce a řadu půtek. Jsou velmi sensitivní.
Ostatně na začátku letošního roku vzbudila slova polského premiéra Morawieckého o židovských pachatelích holocaustu mezinárodní skandál, připomínky o podílu Poláků na některých pogromech na Židy (Jedwabne, Kielce) do dobré společnosti také nepatří, stejně jako je třeba jasně definovat německé nacistické tábory na území okupovaného Polska (Poláci mají pravdu, žádné polské tábory to opravdu nebyly. Pravda je také to, že americká administrativa se za tento nešťastný výrok omluvila.) a poznámky o jakékoliv polské odpovědnosti za holocaust jsou trestné.
Možná právě výše zmiňované kontroverze v sobě současný stav lodžského ghetta nese. Když do území bývalého ghetta kousek od Manufaktury vstoupíte, jako první vás zarazí výrazný kontrast mezi výstavní Piotrkowskou ulicí, působivou Manufakturou, upraveným parkem naproti paláci Pozňanských a …řekněme ošuntělostí a zanedbaností místní zástavby. Co Vás také zarazí, je fakt, že o tom, na jakém místě se nacházíte a odkud kam se ghetto rozkládalo, se dozvíte na tabulích, které jsou většinou umístěny u zastávek autobusů nebo tramvají, jinak je informačních a připomínkových míst minimum. Všimnete si také kreseb židovských dětí na štítech některých z domů – jedna z nich je ve vybydleném baráku v džungli pár desítek metrů od zmiňované stanice Radegast. Otázkou je, jak si je interpretuje člověk, který není odpovídajícím způsobem seznámen s tím, kde se vlastně ocitnul.
Procházíme bývalým ghettem směrem k židovskému hřbitovu. Lokalita je vlastně kombinací zástavby, která je v dezolátním stavu, je neopravená, s nepořádkem okolo…Ta dobu ghetta jistě pamatuje. V blízko těchto u nás bychom řekli vybydlených domů, případně v jejich oprýskaných dvorech plných nepořádku uvidíte řadu dřevěných kůlen, budek, boudiček, skladišť. Ty musí nacistické zvěrstvo pamatovat také, říkáte si. A představujete si úzkostné stavy obyvatel, kteří se v nich skrývali před nejhorším.
Vedle toho je na území ghetta řada panelových domů z doby komunistického Polska. Ty jsou v různé kondici – některé po rekonstrukci s novými fasády a upraveným okolím vypadají jako celkem fajn bytové domy, většina působí chladně, oprýskaně a šedě.
Všudypřítomné jsou malé prodejny potravin Žabka, Lewiathan nebo Alkoholy24. Na chodníku a trávnících okolo vidíte řadu lahviček od alkoholu. Na rozdíl od naší země, kde kupujeme alkoholy obvykle v půllitrové lahvi, abychom si aspoň na chvíli příjemného popíjení vystačili, tady je evidentně populární koupit si decovou nebo dvojdecovou lahvinku, trochu si na ní pochutnat, odhodit ji k plotu nebo do trávníku a pokračovat dál. Muži sedící před obchody tuto tezi potvrzují. Lahev pivka a placatka u ní…ona je taky dost velká zima.
Atmosféra ghetta je ponurá. Mísí se ve vás kombinace pocitů z děsivé minulosti místa, ale také toho, že některé části je možné v současnosti v českém měřítku bez problémů označit za vyloučené lokality – jsou šedé, špinavé, neupravené, rozpadající se, se zabedněnými okny, s nepořádkem v okolí… jiné za standardní sídliště především pro starší rodiny a seniory, další za pěkné resortní bydlení pro střední třídu. Parky jsou většinou upravené, hrají si tam děti s maminkami, senioři venčí pejsky…proluky mezi některými domy jsou v kombinaci s děsivými garážemi strašidelné.
Připomínek minulosti je málo…nelze ale říct, že by neexistovaly…Například policejní stanice nebo soud tehdejší židovské samosprávy a úřad deportační komise v blízkosti kostelíka jsou opraveny a zřetelně označeny. Pamětní kámen je také u místa, kde byl zřízen tábor pro pět tisíc Romů z různých částí Říše (také z našich zemí) – druhá věc je, že kousek od něj jsou bytové domy…v nepříliš pěkném stavu řekněme. Ghetto je plné kontrastů jako Polsko samo…
Přicházíme ke zdi ohraničující rozlehlý židovský hřbitov. Policista nás posílá k hlavní bráně. Ta je ale beznadějně zavřená. Přitom několik set metrů od nás vidíme uvnitř areálu návštěvníky. Jak se tam dostali? Pokračujeme kolem garáží a střední školy kolem zdi a přicházíme k malé brance ve zdi. Zaberu za ní a jsme v prostoru mezi vnější a vnitřní zdí, za níž se nachází samotný hřbitov. Do vytopené místnosti ve správní budově si jdeme koupit lístky na hřbitov. O něm a překvapeních, které nás tady čekaly, bude další text…Konec září a v Lodži mrazivo jak v zimě.
Marek Síbrt
Předvánoční glosa: Jak mluvkuje Jihočech v regionu razovitem
Mluvčí mluví s novináři do televize a rádia. Občas napíše článek do novin, nebo odpoví na novinářský dotaz. Sedí v teplém kanclu, pije kafíčko... Jaká je realita? Pár předvánočních střípků z jednoho týdne...
Marek Síbrt
Lodž: Po stopách utýraných chladným a temným tunelem
Zážitek, ze kterého zamrazí a bude mrazit ještě hodně dlouho. Chladným a temným tunelem z ghetta do chřtánu mrazivé mašinérie smrti
Marek Síbrt
Bukurešť III: Pivnice a knihkupectví ze starého dobrého světa. Vesnice uprostřed metropole
Snažte se vcítit za atmosféru mírné nedůvěry a nejistoty místních. Dostanete se k tomu krásnému, co vzniklo před začátkem komunistického teroru, nebo bylo obnoveno poté, kdy zmizel v propadlišti dějin. Snad navždy
Marek Síbrt
Bukurešť II: sledujte cenovky, nenechejte se ošidit, nefoťte a buďte kreativní
V Bukurešti se vrátíte do našich 90. let, kdy cizinci platili za vstup 5 marek a Češi 10 korun, i když marka byla za 15. Ocitnete se ve světě, kdy vás během chvilky po zjištění, že jste cizinec, budou chtít ošubat jako slepici
Marek Síbrt
Bukurešť: Liduprázdné bulváry, monumentální stavby a nasazené roušky. Město kontrastů
Stopy komunistické minulosti jsou v metropoli Rumunska stále nepřehlédnutelné. Pod tím zároveň pulsuje nový kapitalistický systém. Kontrasty na každém kroku.
Marek Síbrt
Střední Krušnohoří: Když vám auto v zapomenutém kraji prokopne kůň
Výlet do opuštěných míst, na která politici uplynulých desetiletí zapomněli. Tam, kde uzdravují přírodu z peněz EU. Tam, odkud zmizeli trampové. A kde vám po úchvatném zážitku na hřebeni hor u Kalku prokopne auto kůň
Marek Síbrt
Střední Krušnohoří: Drsný a krásný kraj, na který lídr z Průhonic i Hurikán Ivan zapomněli
Realita Krušnohoří nad Chomutovem. Nikoliv do Litoměřic nebo Úštěku. Do Hory sv. Kateřiny, Kalku nebo na Výsluní by měli jet volební lídři z Průhonic a Prahy přesvědčovat místní o plánech co udělat s regionem v nelehké situaci.
Marek Síbrt
Krušné hory: Kam dál? Elektrokola, parkovací anarchie a kouzlo opuštěných hor
Anarchie jednodenní turistiky, jejímž symbolem je auto a elektrokolo. Skomírající byznys. Horské scenérie kouzelných míst mimo návštěvnický zájem rozechvívající duši
Marek Síbrt
Syn bez botiček: Nechytrá vláda tupě likviduje drobné obchodníky
Naprosto nekoncepční kroky vlády vedou k absurdním situacím, které likvidují malé živnostníky. Kdy si místo botiček pro syna můžete koupit plyšového krtka a sledovat papoušky ve zverimexu. Země pro budoucnost a chytrá řešení...
Marek Síbrt
Gotický kostel a Jaderná elektrárna, Bůh a Temelín. Jižní Čechy v nás
Když vás při putování podél Lužnice po výstupu na skalnatý ostroh nad řekou ohromí symboly, které si jsou zdánlivě daleko, ale ve skutečnosti blíž, než bychom čekali. Víra v Boha se setkává s vírou v technologický pokrok
Marek Síbrt
Lužnice: Z Tábora údolím bělostných mlýnů, skal, peřejí i chatovišť
Chladné ráno babího léta, příroda se zvolna a tiše probouzí. Z Lužnice stoupá pára, voda se odráží od jezů a balvanů. Údolím z husitského města do Bechyně. Po letech odkládání je cíl blízko... tedy 30 kilometrů daleko. Cesta je cíl
Marek Síbrt
Rudá věž smrti: Jáchymovský masakr uranovou rudou si nepřipomínáme důstojně
Současný stav památkově chráněné vykmanovské Rudé věži smrti je důsledkem vnitřních sporů Konfederace politických vězňů. V důsledku na to doplácejí všichni. Napravme nedůstojný stav! Ti, kteří zde trpěli a umírali, si to zaslouží.
Marek Síbrt
Měděnec: UNESCO po česku. Promarněná příležitost a výhled na ruiny
Kdo byl první? Vejce, nebo slepice? Turista, nebo infrastruktura? Jak od kaple na Mědníku shlížíte na vybrakované skelety Dolu Měděnec. A vlastníci? Zajímavá firma. Ne, že ne. Ona vlastně skoro neexistuje. Kapitál? Celých 20 tisíc
Marek Síbrt
Krušné hory na rozcestí. Kudy se vydají? Anarchie? Chaos? Bezhlavý byznys? Udržitelnost?
Krušné hory už nejsou liduprázdné jako před pár lety. Skutečný turistický byznys se ale ještě nerozjel, i když jeho první záchvěvy jsou patrné. Kudy se unikátní oblast vydá do budoucna? Podaří se zkombinovat zájmy lidí a přírody?
Marek Síbrt
Jáchymov: bezútěšnost a bolavá duše královského města. Budoucnost nejistá
Krušné hory po roce. Po roce, co jsou některé památky historické těžby kovů chráněné v registru UNESCO. A to vzbudilo velká očekávání. Jak se naplnila? Pojďme postupně...Začněme Jáchymovem
Marek Síbrt
Koronavirus zaútočil na zdravý rozum: U nás v Kocourkově
Když se vyhláška střetne se zdravým rozumem a přehnanou aktivitou si dáte vlastní gól, kdy pak musíte ignorovat to, co jste před několika hodinami sami vymáhali
Marek Síbrt
Češi odložili roušky a funí do pedálů. Rychle si zvykli, rychle odvykli. Co nám to přinese
Během velikonočního víkendu lidé v Moravskoslezském kraji během výletů odhodili roušky a pěkně si při jízdě na kole nebo běhu funěli do okolí. Co bylo ještě před týdnem nepředstavitelné a hodné odsouzení se stalo normálem
Marek Síbrt
Chapadla koronáče sevřela úchvatný estonský ostrov
Návštěva Saaremy je fascinující zážitek. Místo rozechvívající duši. Plné kontrastů, drsné a syrové atmosféry rychle přecházející v idylický zážitek. A svérázných lidí. Doufejme, že zvládnou situaci co nejlépe, s klidem a nadhledem
Marek Síbrt
Slátanina České televize: Kriminálka z ostravské šachty se fakt nepovedla
Druhý díl seriálu Místo zločinu Ostrava působí tak, že lidé Ostravu a region nikdy nenavštívili. Nebo byli tak omámení, že jim to zásadní proklouzlo mezi prsty. Aspoň základních faktů se ale držet měli
Marek Síbrt
Nevzkvétáme. Zaostáváme. Chybí nám rozhodnost, ambice a dynamika
Jsme středoevropská Šípková Růženka podřimující po sedmičce růžového vína. V letargii vyčkáváme, dumáme, a ti okolo nás dohánějí a předhánějí. Marníme potenciál a ujíždí nám vlak...a taky letadla, auta a špičkoví investoři
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 55
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1613x