Opojný úspěch, pýcha, krutý pád, kontrasty současnosti a ambiciózní plány. Vítejte v Lodži

Lodž je město kontrastů, které na vás dolehnou ohromující silou. Je symbolem historického úspěchu, bohatství a pýchy, ale také nepředstavitelné krutosti a utrpení. Je nabitá energií velkých plánů. Jeďte do Lodži!

Lodží se prohnala historie. Vstřícná, opojná, nebes dosahující a bezstarostná. Ale také nesmírně krutá, bolestivá a nenávistná, když odhalila ty nejtemnější stránky lidského bytí. Město si v sobě tuto rozporuplnost nese dodnes. Pomalu ale jistě jím probleskují známky toho, že se Lodži po pár desetiletí tápání vrací její sebevědomí… alespoň v některých částech.

Několik kilometrů dlouhá Piotrkowská třída plná honosných paláců bývalých německých a židovských textilních magnátů 19. a počátku 20. století a k večeru také davů turistů a hipsterů – multikulturalismus v polském provedení, rozpadající se domy a bloky v bývalém židovském ghettu, kde zemřely desítky tisíc lidí, rozlehlý a nepříliš udržovaný židovský hřbitov, fascinující areály Manufaktury a Knězského mlýna, v nichž bychom měli vidět vzor pro nakládání s historickými výrobními areály u nás, ale také lidé na okraji společnosti žebrající o pár zlotých na vodku.  To všechno je unikátní a přitom u nás neprávem opomíjená Lodž. Město historicky vstřebávající vlivy na křižovatce německé-židovské-ruské-polské kultury, politiky a byznysu. A také hlavní město středoevropského textilního průmyslu 19. století.

Před šesti lety jsme vyrazili na první delší putování po Polsku. Lodží jsme projížděli při cestou zpět od Baltu, přijeli jsme v podvečer, unavení a bez jasného plánu, jestli budeme pokračovat tento den ještě domů, nebo zůstaneme na noc. Zastavili jsme u katedrály, procházeli se a v parku se zeptali jedné z dam čekajících na tramvaj, kde je centrum města a co tam je zajímavého. Odpověď: centrum je tady a nic dalšího významného tu neuvidíte. Takže jsme udělali pár fotek a s úlevou, že nemusíme mít výčitky, že Lodži nevěnujeme více času a jedeme unaveni na noc do Frýdku-Místku, jsme vyrazili domů. Až postupem času a díky novým informacím o neobyčejném příběhu města ve středu Polska hlodá vědomí víc a víc…Je třeba se vrátit. Prožít Lodž znovu.
Po šesti letech a několika na poslední chvíli zrušených termínech návštěvy polského Manchesteru konečně zpátky. A navíc s poznatky z četby klasických románů popisujících slávu, úpadek i utrpení města - Chudí v Lodži a Země zaslíbená.

Podzimní a chladný večer, odbočili jsme z dálnice a přijížděli do města, nad mohutnými dominantami sídlištních paneláků, ale i mrakodrapů v novém centru města zapadající slunce prozařovalo mraky a vytvářelo úchvatnou mapu červánků. Působivější přivítání si Lodž nemohla připravit. Město působilo…velkolepě…ohromné bloky vysokých panelových domů (opravených), široké silnice, davy lidí a kolony aut. Vjezd do metropole, jak má být.

Návštěvu Lodži není možné začít jinde než na několik kilometrů dlouhé Piotrkowské třídě. V ní se koncentruje sláva textilního impéria, tragédie nacistického a úpadek komunistického režimu, ale také otevřenost Polska světu, kterou se město chce prezentovat do budoucna a která občas drhne.
Třída je plná honosných paláců bývalých textilních magnátů, většina budov je opravena, ale řada z nich na svou příležitost teprve čeká. Večer bulvár tepe životem – panoptikum velkoměsta – lidé korzují, jezdí na kole, nechají se vozit taxíky nebo rikšou… Kromě tradičních barů a hospod je nejčastější variantou občerstvení…kebab. Uvidíte řadu pouličních umělců, ale také žebrajících bezdomovců ožralých jak ruský mužik (Lodž byla v důsledku dělení Polska největším textilním městem ruského carství.). Během dne se ulice stává třídou kancelářských pracovníků a výletníků…velkoměsto na první pohled nijak odlišné od jiných v západní Evropě…přitom při hlubším prozkoumání tak jiné…

Po Piotrkowské třídě dojdete přes kruhové Náměstí svobody s fascinující katedrálou Sestoupení svatého Ducha, odsud je to už jen kousek k dalšímu symbolu města – monumentálnímu Paláci Izraela Pozńanského z počátku dvacátého století, v němž se snoubí novorenesanční koncept s řadou dalších. Ten právě prochází rekonstrukcí a je zahalen do stavební fólie.
Pýcha a okázalost se s rodinou pojí i v jiných částech města…hrobka rodiny Pozńanských na místním židovském hřbitově je údajně největším židovským mauzoleem na světě. Rodina musela dráždit nejen za života, ale i po smrti. Trefný příklad toho, že úspěch se někdy odpouští jen velmi těžko.

Za palácem najdeme jeden z unikátních příkladů toho, jak se dá nakládat s historickým dědictvím, pro nějž se v současnosti těžko hledá využití. Nákupně-umělecko-společenské centrum Manufaktura vybudované z Poznanského fabriky je působivé místo, které u nás nenajdete. Obchody, kavárny, muzea, kina, galerie, hotel…lokalita žije novým životem…zdánlivě mrtvá historie vstala z popela. Kontrast nejlépe pochopíte, když rozlehlý a zrenovovaný komplex opustíte jednou z bran. Přes ulici vidíte ohromné domy vybudované pro dělníky, které renovací neprošly, okna jsou často zabedněná, vysklená, cihly už rudo-oranžově příliš nezáří…řekněme stejná fáze rozpadu, jako jsou bývalé textilky ve Frýdku-Místku nebo jiných městech u nás. Mění se to tak pomalu…

Proč se to v Polsku podařilo v případě lodžské Manufaktury, ale také například rozlehlého Kněžského mlýna, který je největší revitalizací svého druhu ve střední Evropě, a dalších lokalit, a proč to u nás nejde? Proč se nemůžeme projektem obdobného významu pochlubit také my a stavíme pořád další odporné a odpornější krabicoidní budovy uprostřed historických center nebo na zemědělské půdě za městy? Frýdek-Místek, kde autor tohoto textu žije je skvělý příkladem pro porovnání – chátrající bývalé textilky, město přecpané hnusnými obchoďáky…
Lokalita Kněžského mlýna v Lodži je perfektně zvládnutým projektem, kde se minulost snoubí se současností i budoucností. Dělnická kolonie pořád slouží k bydlení, ale i jako tvůrčí ateliéry a turistické centrum. Naproti monumentální bývalá fabrika jako reprezentativní místo pro vaše kancelářské prostory…

Od Manufaktury je to kousek do starého lodžského města, kde bylo během druhé světové války zřízeno po Varšavě druhé největší židovské ghetto v Polsku (Litsmannstadt ghetto). Třetinu obyvatel Lodže tvořili před druhou světovou válkou Židé (200 tisíc léto). Válku jich přežilo minimum a počet obyvatel Lodži se snížil na polovinu.

Nečekejte procházku lokalitou podobné třeba židovské čtvrti v Třebíči, nebo Praze. Z kombinace toho, co se v místě v minulosti stalo, a jak vypadá teď, vás mrazí dvojnásobně.
Vítejte v druhé Lodži, Polsko vám nastavuje druhou tvář…tu méně vymazlenou, méně kosmopolitní, neuspořádanou, špinavou, chaotickou, nevypořádanou s minulostí. A také trochu ovoněnou žitnou, vodkou a pivem…

Lokalita bývalého židovského ghetta vás vtahuje dovnitř.  Uvidíte rozpadající se domy, které druhou světovou válku pamatují, výstavbu komunistického režimu – většinou v nepříliš lichotivém stavu, ale také nově revitalizované paneláky, dětská hřiště a parky. A také různé kůlny, skladiště, rozpadající se objekty, zabedněná okna domů…místy si nepřipadáte právě jako ve třetím největším městě ekonomického tygra současné Evropy. Padá na vás tíseň. Tu znásobuje to, když dorazíte k rozlehlému židovskému hřbitovu…Ten určitě stojí za návštěvu.
I přesto, že jeho stav třicet let po pádu komunistického režimu, který budováním ráje na zemi na péči o památky významných událostí minulosti neměl čas, energii a peníze, ale také téměř 75 let po válce není v úplně optimálním stavu. Možná to také říká něco o tom, jak se Poláci vypořádali s touto historickou skutečností…
Jen upozornění…nechoďte v zázemí turistického centra u hřbitova na toaletu, neberte s sebou pejska a dobře se oblečte… Ale o tom až příště…

Když se blížíte za podzimního podvečera k památníku u železniční stanice Radegast, odkud byli Židé deportování do koncentračních táborů, prostupuje vámi fyzická bolest a okolní ticho, ze kterého mrazí. Prožijte Lodž a uvidíte svět najednou zase trochu jinak.