Teror nacismu, mlčení komunismu a pseudopouťová atrakce současnosti v Krušných horách

Bývalý cínový důl Rolava v odlehlé části Krušných hor se stal turistickou atrakcí. Ale způsobem, který dějiny místa bulvarizuje. Proč nedokážeme dát lokalitě důstojnější a bezpečnější podobu?

Krušné hory jsou magické místo. A pro jejich západní část to platí obzvláště. Hluboké lesy, vřesoviště a oblasti zaniklých obcí (jde o eufemismus pro místa, odkud byli po druhé světové válce odsunuti různým stupněm civilizovanosti Němci s různým stupněm sympatií k nacistické ideologii) skrývají nadále řadu tajemství a skrytých událostí naší minulosti. Leckdy takových, na něž nemůžeme být příliš hrdi.
Krušné hory se v uplynulých letech staly díky kontrastu působivé horské krajiny (často zahalené v impresionistické mlze) a drsné průmyslové krajiny hnědouhelné pánve s navazujícími provozy pod nimi (při pohledu na níž cítí lidé z malebných koutů naší země až fyzickou bolest) častou lokací pro filmaře, nebo jiné umělce. A v prakticky každé letní příloze novin a magazínů Kam vyrazit v létě, Letní výlety v ČR nebo Tajuplná místa v ČR se objevuje bývalý cínový důl Rolava (Sauersack) jako místo, které stojí za návštěvu. Chlubíme se tím, čím bychom se chlubit neměli. Přemýšlíme vůbec o tom, kam turisty zveme a jak jsme s místem naložili?

Když jsem před několika lety do areálu bývalého dolu přijel více méně náhodou jen s nedostatečnými informacemi poprvé a následující roky znovu a znovu, nikdy jsem v něm nikoho nepotkal. Místo není ze silničky mezi Jelením a Rotavou příliš vidět, provoz je tu malý, využívají ji za dobrého počasí především cyklisté. Hit pro letní návštěvu to dle tehdejších médií ještě nebyl. A pocity, které si člověk z místa odnášel, byly skutečně děsivě hluboké a mrazivé. Působilo jako jizva, kterou někdo zanechal v krajině a rychle utekl dříve, než po sobě stačil zahladit stopy. A příroda si pozůstatky lidské činnosti postupně a postupně brala zpět, aby upadly v zapomnění. Pak se místem prohnaly štáby několika filmů a seriálů, bývalý důl se stal součástí prázdninových výletních příloh. A otázky se hrnou.

Když do místa během solidního počasí v létě dorazíte nyní, sami tam určitě nebudete. Kousek od závodu je vybudován přístřešek a na ploše u něj je možné zaparkovat. Můžete se volně procházet ruinami dolu, v němž v průběhu druhé světové války těžili a zpracovávali cín pro německé válečné účely zajatci (především Francouzi a Sověti, ale nuceně nasazeni zde byli také Poláci, Ukrajinci, Češi a občané dalších států). V minulosti byly vaše pocity mrazivé, v současnosti jsou spíš na pomezí studu – rozčarování – nepochopení. Po torzech budov poskakují halasně pokřikující a volající návštěvníci, většina z nich evidentně vůbec netuší, v jaké lokalitě se ocitla, a jaká je její minulost. Ozvěny jejich hlasů se odráží v různých místech dolu různě, což se stává vítanou hrou především pro děti. Po návštěvnících zde zůstávají hromady odpadků, ačkoliv na několika místech areálu je vyvěšena výzva spolku, který od nich prostor pravidelně čistí. Jaro, jak zběsilé, tančí po hrobech - naskakuje mi v reakci na to, co vidím, verš Jaroslava Seiferta.
Vysvětlení toho, jaký provoz se zde v minulosti nacházel, se na místě nedočkáte. Stejně jako jakéhokoliv zabezpečení některých částí budov a technologických zařízení, které mohou být neopatrným a lehkomyslným návštěvníkům nebezpečné.
 

Na opačné straně silničky se nacházel zajatecký tábor, v němž nucení pracovníci pro šachtu přebývali. Procházíte se torzy bývalých ubikací a dalších budov, kde pobývalo většinou 300 až 450 zajatců. Místy můžete bez problémů vlézt do podzemních prostor. A jako vysvětlení toho, na jakém místě se nacházíte, co se tady v minulosti odehrálo, se dozvíte…Nic. Stejně tak zde pravděpodobně nepotkáte Nikoho, protože u druhé části místního zajatecko-důlního komplexu se novinového přílohy nezmiňovaly. Tábor si tak postupně bere zpět příroda…A vás mrazí. Našlapujete opatrně a pomalu.

Dějinný paradox se pak odhalí v plné nahotě, když jediný skutečný památník, který je v lokalitě a jejím okolí možné najít, je ten, který nad bývalou obcí Rolava u lesa udržuje Základní organizace KSČM Rotava (do roku 1989 to dělal Svaz protifašistických bojovníků). Zaslouží si za to poděkování, i když jde o památník lehce selektivní – tedy prosovětský. Odkazuje na pět ruských zajatců, kteří byli zabiti při svém pokusu o útěku z tábora.
Pomníček blízko lokalitě nacistického teroru tedy opečovává nástupkyně strany (Přes všechny polovičaté polistopadové omluvy to tak s ohledem na chování zástupců extrémnějšího křídla strany prostě je.), která jen několik let poté, kdy byl odporný nacismus poražen, začala budovat naprosto stejně odporné, ne-li podmínkami pro jejich obyvatele horší, tábory na nedalekém Jáchymovsku nebo Příbramsku.

Na co ruiny důlního závodu uprostřed krušnohorských lesů čekají? Na to, až se poslední části budov definitivně zhroutí k zemi (což bude jistě několik dalších desítek let trvat)? Až se z nich zhroutí k zemi některý z neopatrných návštěvníků, který získal uprostřed lesů mysteriózní pocit, že schody, které končí ve vzduchu kvůli zřícení vyššího patra úpravárenského komplexu, vedou do nebe? Nebo, až se někdo propadne v lokalitě bývalého důlního provozu pod zem, protože při průzkumu podzemních prostor se přece nemůže nikomu nic stát?
 

Není možné prostě lokalitu jen popsat a důstojně označit, když materiálů je k dohledání skutečně velké množství? Neměli bychom vysvětlit projíždějícím hledačům tajemství, hororových dojmů a zážitků, co se v lokalitě doopravdy dělo? Nedokázali bychom tak zamezit pseudomýtům o místě, kde se v podzemních dílnách údajně vyráběly komponenty nacistických ničivých zbraní, ačkoliv tomu tak nebylo? A poukázat na to, že šlo o jedno z dalších míst lidského utrpení během druhé světové války? A je takový problém jednoznačně vymezit, jakým způsobem se s ohledem na vlastní bezpečnost i minulé události v místě chovat? Nezasloužili by si lidé, i když to ve většině případů nebyli Češi, kteří v místním dole nebo úpravně rudy během války trpěli, abychom na to novodobé návštěvníky upozornili? Třeba by se v místě kvůli úctě k nim chovali přiměřeněji, a ne jako na pouti.

Ano, zlo jsme v dole Sauersack nepůsobili my – Češi. Působil ho režim, který většina z nás právem odsuzuje. Nic to nemění na tom, že ti, kteří tam trpěli, nebyli jen Rusové, Francouzi, Češi, Poláci… ale také…lidé. I proto by bylo znamením skutečně vyspělého národa to, kdyby místo s touto minulostí nezůstalo pouhou turistickou atrakcí a filmovou kulisou, ale důstojnou připomínkou toho, co se v česko-německém pohraničí vlastně poměrně nedávno dělo. Byla by to skvělá zpráva. Krušné hory a jejich historie si to zaslouží.