Lužnice: Z Tábora údolím bělostných mlýnů, skal, peřejí i chatovišť

Chladné ráno babího léta, příroda se zvolna a tiše probouzí. Z Lužnice stoupá pára, voda se odráží od jezů a balvanů. Údolím z husitského města do Bechyně. Po letech odkládání je cíl blízko… tedy 30 kilometrů daleko. Cesta je cíl

Pět let. Zhruba tak dlouho plánoval táborský rodák a sezimovoústecký domůvraceč tohle putování. A nikdy to nevyšlo. Špatné počasí, lenost, moc dlouhý a náročný večírek s kamarády při návštěvě rodného kraje a neschopnost brzy ráno vyrazit, někdy i povinnosti… Přitom cíl je tak lákavý, protože v tomto případě je cílem klišovitě řečeno samotná cesta. Úchvatné údolí Lužnice mezi Táborem a Bechyní se vším, co řeka pro někdy slavnou, někdy tragickou historii svého okolí znamenala. Tak konečně v polovině letošního září jsme na startu.

Babí léto, kdy jsou rána chladná, ale odpoledne ještě můžete pít pivo na prosluněné terase, večer opékat buřty na ohni, když si při setmění oblečete mikinu nebo svetr. Vyrážíme. Odvoz autem do Tábora ke Švehlovu mostu. Hlavní tepna ve městě prochází rekonstrukcí, kličkujeme mezi auty a podél řeky se dostáváme k místu, odkud je z mostu krásný výhled na ikonické centrum města s dominantami v podobě hradní věže Kotnov a Kostela Proměnění Páně… na hoře Tábor.

Venku je chladno, velmi chladno…a venku je taky nový koronavirus, nikdo neví, kde, ale někde tu je a nekontrolovatelně se šíří. Přemýšlím po probuzení nad tím, jestli mám rýmu z toho chladu a večerní cesty z hospody, nebo je nebezpečí vážnější. Riziko koronaviru změnilo naše vnímání světa, ale především svého těla a psychického rozpoložení.
 

S irskou setřicí vyskakujeme z auta a míříme na most. Hora Tábor je skutečně Horou Tábor. I kostel se jmenuje přece stejně jako na hoře v Galileji. A právě zde promlouval Ježíš k Mojžíšovi a Eliášovi, kteří se zde zjevili. A apoštolové Petr, Jakub a Jan díky mocnému hlasu z oblak pochopili, kdo před nimi v rouchu zářivě bílém jako světlo stojí. A na táborském náměstí pak od roku 1420 promlouval leckdo. A že vize to byly často mystické a někdy apokalyptické…
Panorama historického centra je při pohledu z mostu kouzelné. Kompaktní pevnost ve středověku, kompaktní dojem i dnes.

Scházíme do prudkého údolí k řece. Chladný vzduch v kombinaci s prudce tekoucí vodou přes jezy vytváří působivé obrazy. Proudy vody stříkají do páry pomalu stoupající nad vodní hladinu. Jinak absolutní ticho krajiny probouzející se do nového dne. K tomu v tichosti rybáři zachumlaní do vaťáků. Setřice monitoruje terén a je po skoku do chladné vody šťastná.
Údolí je na okraji města na obou stranách prudké, skalnaté. Drží se v něm chladný vzduch. Očekávání odpoledních teplot kolem dvaceti stupňů, ve skutečnosti putuji ostrým tempem polovinu cesty až téměř do poledne v softshellové bundě s mikinou pod ní.
Cesta podél Lužnice je také putováním kolem mlýnů. Jejich historie často sahá až do 16. století, jako je tomu například u Kvěchova mlýna. Jejich bělostná barva se odráží v hladině. Jsou staletými tajemnými strážci přilehlých jezů, náhonů a okolní krajiny… Benešův, Kvěchův nebo Matoušovský mlýn. Klidná řeka se při cestě přes přilehlé jezy rozdivočí, získá dynamiku, bělostné budovy mlýnů sledujeme za vodní clonou vznikající odrazem vody od kamenů…
 

Deset kilometrů od Tábora se nad meandrem Lužnice tyčí skalnatý ostroh. A na něm zřícenina mohutného obranného hradu Příběnice. Cesta k němu není ledajaká. Kilometr a půl před ním byl ve skále vyražen těsně před druhou světovou válku třicetimetrový tunel, aby nebylo nutné skálu složitě přelézat. Nadšení českých turistů pro cesty do přírody evidentně nezničilo ani blížící se ohrožení… K výchozímu bodu pod hradem vede visutá lávka nad hladinou řeky, která kopíruje mohutnou skálu. Zbytky opevnění a fortifikace nejsou vidět jen v okolí bývalých centrálních paláců hradu, ale už přímo u vodní hladiny.

Historie Příběnic je pohnutá, ostatně jako husitská éra sama. Doba, kdy se před Čechy třásla celá Evropa – a teď nehodnotíme motivace, výsledky nebo oprávněnost počíná „Božích bojovníků“. Příběnice byly údajně ve své době jediným hradem, který mohl svým významem, provedením a fortifikační funkcí konkurovat menším královským hradům. A co víc, za Jindřicha z Rožmberka jako majitele hradu zde byl krátce vězněn dokonce král Václav IV.
Jindřichův syn Oldřich II. byl původně přívržencem husitů, nakonec přešel na katolickou stranu, pokusil se neúspěšně Tábor dobýt a na hradě věznil řadu husitských kněží, jedním z nich byl i radikální Václav Koranda. Táborité za pomoci uvězněných kněží nakonec hrad dobyli. Časté střety vedly k tomu, že okolí v době vrcholícího úsilí táboritů trpělo. Vypáleno bylo v roce 1428 například přilehlé městečko Příběnice. Po bitvě u Lipan došlo k dohodě mezi Rožmberky a táborským svazem a oba příběnické hrady stejně jako přilehlé městečko byly zbořeny. Ostatně řadu informací k hradu a jeho roli v dané době se dočtete v úchvatné knize Petra Čorneje Jan Žižka.
Při pohybu nahoře u hradu buďte opatrní. Je tu vyšlapáno několik vyhlídek, z nichž se přes stromy dá podívat dolů na tok Lužnice. Ale neopatrný a chybný krok by mohl být osudný.
 

Pak je putování podél Lužnice také cestou kolem lokalit, které mají dobu své slávy za sebou, chátrají a pohled je na ně smutný. Bývalá výletní restaurace Lužničanka kousek od Příběnic pod vesničkou Bečice je toho jasným příkladem. A je to smutný pohled, jak vegetace postupně prorůstá budovami a objekty se postupně rozpadají. Stejně tak jsou některé mlýny, nebo jejich části, ve stavu, který k chlubení určitě také není. Například objekt Suchomelova mlýna kilometr po proudu od Lužničanky.
 

V úseku od Lužničanky ke Stádleckému řetězovému mostu se tok řeky uklidňuje, údolí se rozšiřuje. Jde o úsek rekreačních kolonií, kempů a občerstvení pro vodáky. Bohužel vše v pátek dopoledne v druhé polovině září zavřeno. Asi je definitivně po sezóně.
Chatoviště jsou v typickém stylu, jak nás to soudruzi naučili, jak to někteří mají stále rádi a někteří již ne – jejich objekty potom chátrají a jsou v dost neutěšeném stavu, jak se během cesty také můžeme přesvědčit.

Podél chatoviště dorazíme až ke Stádleckému řetězovému mostu. Autor textu k němu se setřicí doputoval přesně v den, kdy začala demontáž jeho dřevěného svršku pražcového typu, který měl projít rekonstrukcí. Most byl z obou stran zahrazený proti vstupu. První vůz naložený materiálem opouštěl most právě v momentě, kdy jsme bloudili kolem vysokým porostem a kopřivami. Setřice protestovala proti útočné rostlině zraňující ji pod kožíškem a hledali jsme možnost, jak se na druhou stranu dostat. Povedlo se. Ale jak, to neřeknu. Slíbil jsem to. Snad jen, že si lidská vstřícnost zaslouží poděkování…

Stádlecký most je unikát. Poslední empírový řetězový most u nás od poloviny 19. století do roku 1960 překlenoval Vltavu u Podolska. Kvůli stavbě přehrady byl rozebrán a přemístěn k Lužnici u Stádlece. Pod mostem plyne Lužnice klidně, cesta vede lesem až k výcvikovému areálu Karlovy univerzity s názvem Liška. Teprve u něj vycházím na slunce a svlékám ranní teplé oblečení. Ampliony hlásí, skupiny nastupují, hledají se chybějící jedinci, autobusy odjíždí a přijíždí. Některým studentům turnus začíná, jiným končím.
Před branou do areálu je občerstvení. Takže kafíčko, pivíčko, chipsy, párek v rohlíku. Všude cedule popisující anticovidová pravidla pohybu v prostoru. Opuštěné místo se během minuty zaplní desítkami studentek a studentů, kteří pravidla boje proti novému koronaviru dodržují…tak napůl. Ale naplno o tom žertují, jak už to k dané skupině mladých lidí patří.
Někteří si kolem poledne dávají opatrně kafíčko, někteří se spravují pivem, někteří přicházejí s nedopitou lahvinkou z večera, kterou je třeba vytrestat. Zase tak moc se toho za těch 17 let, co jsem odešel z univerzity v Ostravě, nezměnilo. Snad jen, že jsme si nedávali také sofistikované druhy kávy, neměli jsme za spolužáky tolik zahraničních studentů, ani muslimy a muslimky, a už vůbec ne muslimy, kteří snídají v poledne pivo…
Vyrážíme směrem k Dobronicím u Bechyně. Ale o tom až příště. Cesta je dlouhá a dlouhý už je i tento text… Kdo dočetl až sem, zaslouží si poděkování…