Horní Slavkov: PF 2019 v červenci. Potkali se uran, muklové a SORELA s renesancí

Hornické, cínové, porcelánové, německé, muklovské, uranové centrum hledá svou novou budoucnost. Po působivé renesanční i odporné lágrovské minulosti zůstala vykořeněnost, letargie a bezčasí

Když trávíte léto v západních Krušných horách a začne pršet hned od rána, v hřebenové partii vrchovišť je kolem pěti stupňů Celsia – což nastává zhruba dvakrát během jednoho červencového týdne – je třeba sjet dolů a poznávat region také z jiné stránky. Někdy krásné a turistické, někdy mírně depresivní, vykořeněné a chátrající.
Příjezd do Horního Slavkova z turisticky vymazleného Lokte, kde narážíte na Goetha na každém kroku a máte pocit, že to musel strávit naprosto zásadní část svého života, je poněkud…kontrastní. Lesy, sevřené údolí, příroda se zdáním divočiny a diplomaticky řečeno…domy v ne příliš skvělé kondici a s nepříliš dokonalým pořádkem okolo nich.

Dojem rozpadávající se vykořeněnosti umocní rozlehlý areál vůbec první porcelánky na našem území, kde jako první odhalili tajemství výroby porcelánu, kterým do té doby disponovali pouze Číňané… Takže…před dvě a půl stoletími jsme kopírovali my (jasně, ne my, přece Němci…jen čirou náhodou a shodou historických okolností na našem současném území), teď kopírují Západ Číňané.

Fabrika měla v roce 1870 stovky zaměstnanců (spolu se závodem v Chodově tisíc), v meziválečném Československu patřila k největším porcelánkám v zemi, pak byla znárodněna, pak byla privatizována, pak vstoupil pochybný kapitál ještě pochybnějšího ruského oligarchy s nejpochybnějším byznysplánem a od roku 2011 s mírnými pauzami chátrá, zarůstá…A na čele výrobní budovy je plachta tradiční značky Haas&Czjek – Časy se mění, křehká krása zůstává. V Horním Slavkově vyrábíme porcelán déle než 220 let (1792). Tak pojďme věřit, že nám ta křehká krása nespadne za pár let na hlavu. A bráně mi při focení hrozí cedule, že mám dávat bacha na hlídací zuřivé psy. Žádný neštěká, a ten můj v autě spokojeně chrní…ticho, zastavený čas, smutný pohled do slavné minulosti.

Příjezd do Horního Slavkova je příjezdem chátrání. Kromě porcelánky na protější straně silnice chátrá pozdě gotický špitální kostel z přelomu 15. a 16. století. Stav nedobrý – jak kostela, tak bývalého špitálu, kde jsou v současnosti byty. Ale buďme spravedliví…něco se děje, kostel má novou střechu například.

Staré náměstí o pár desítek metrů dále v mnohém připomíná Jáchymov nebo Krupku. Slavná hornická minulost, výstavní renesanční domy bohatých měšťanů, útlum těžby (opakovaný) a její nové nastartování, komunistická devastace a ponechaná pouhá část promyšleného komplexu, naprostá bezohlednost k cenným stavbám minulosti, snaha o nadechnutí se po listopadovém převratu, vystřízlivění a návrat do ekonomické reality, chátrání, snaha o nadechnutí v uplynulých letech – u některých domů.

A na protější straně silnice obchody se vším možným v nějakých krabiciodních prostorech, které určitě pět set let nepřežijí, ani sto, ani padesát…
A staré město je taky místem zavřených hospod. Hlavně zavřený bar-hostinec v dolní části náměstí s poetickým názvem U Karkulky mě mrzí. To musel být pajzlík k pohledání. Ale ani pension a restaurace U Muzea o trochu výš nemá otevřeno, tma, deštníky lákající na plzničku stažené. Zbytek týmu hladově protestuje. Stačí svačinka, ne?
 

A to vše z výšky sleduje monumentální gotický kostel svatého Jiří. Kostel a přilehlý hřbitov jsou ztělesněním slavkovské historie na jednom místě. Mohutná a často modifikovaná stavba, z níž ale ani pozdější zásahy nedokázaly vzít to nejpůsobivější, přilehlý a v současnosti udržovaný hřbitov německých obyvatel města, kteří byli po druhé válce odsunuti/vyhnáni/přemístěni (vyber dle preference), v horní partii hřbitova pak tři kříže s paradoxně se křížícím poslestvím – první za Sověty trpící během války kvůli nacistům, druhý za mukly trpící v lágrech kvůli Sovětům (přiznejme si, že s naším nadšeným přispěním) a zastřelené při pokusu o útěk, třetí jako symbol česko-německého smíření po listopadovém převratu.

Pak vyjedete z toho starého, částečně zdemolovaného a zanedbaného, částečně se znovu nadechujícího k životu vstříc tomu novému, socialistickému, budovatelskému – které už je vlastně taky staré. Budova městského kulturního střediska (Hornický dům kultury), městského úřadu a obchodů (bývalý Hotel Tatran), celý komplex náměstí centra (obytně-obchodní komplex Brigádník) z poloviny dvacátého století a okolní bytové domy vybudované pro přicházející horníky jsou perfektní ukázkou architektury socialistického realismu, jak už to tak v hornických, průmyslových, budovatelských městech u nás bylo. Zmenšenina Havířova, Ostravy – Poruby, ale vlastně také bližšího Ostrova nad Ohří (ostatně stejný závod – Jáchymovské doly, stejný architekt například…).

Kulturní dům s mozaikami a hornickými reliéfy je úžasný, na rozdíl od Tatranu (městského úřadu) by mírnou investici vyžadoval, aby náhodou nespadlo někomu něco na hlavu třeba ze spodní části balkonu. Budova městského úřadu je v moc pěkném stavu, zaujme vás konstrukce pod okapem, která vám přeje PF 2019. Otázkou je, jestli v noci svítí…Ale proč ne, že. Když se splnil plán, pěticípé hvězdy na našich fabrikách, dolech, věžích svítily celoročně…

Obytné budovy jsou opravené, ty, které zatím ne, zanedlouho budou. Okolní bytová zástavba obepínající náměstí má jasnou strukturu a prostorové rozložení – z ptačí perspektivy působí jako na vyvýšeném prostoru vybudované středověké hradiště. Smutná poznámka – současní developeři a ničitelé české krajiny v podobě naprosto nekoncepční výstavby satelitních hnusů by se měli inspirovat.
 

Centrum kolem poledne všedního prázdninového dne dříme. Mezi domy si sem tam hrají děti, náměstí obchází pár jedinců, kteří nestíhají chodit do práce, tak chodí do obchodu pro lahváče. V obchůdcích na náměstí pořídíte vše potřebné (lékárna, domácí potřeby, drogerie, bankomaty).
 

U kulturního domu je patrné, že nabídkou atraktivního vyžití zrovna nepřekypuje. Je léto, prázdniny, vím. Ale ten problém je zřejmý a obdobný u všech podobných zařízení, které soudruzi vybudovali tam, kde žilo násobně víc lidí než v současnosti…řada budov v Havířově, monstrózní objekt v Ostrově…Příliš velké, příliš nákladné na provoz, málo atraktivní při velké konkurenci modernějších a atraktivnějších zařízení. Takže v Horním Slavkově funguje knihovna a kavárna, která zeje při naší návštěvě prázdnotou. A za kulturákem prodává chlap potraviny z dodávky. Má to pěkně vyložené před autem na stolcích a čeká na kupující. Jogurty, mléčné výrobky v létě mimo chlaďák…odvážní možná koupí.

A pak tu máme to, co udělalo dominantně Horní Slavkov tím, čím dnes je – ať v dobrém, zlém, nebo rozporuplném. A to je hornictví. Vzestupy, pády, bohatství, bezvýznamnost a chudoba, opojné štěstí a utrpení ve středověkých rudných a bolševických uranových dolech, bezvýchodnost a obtížné hledání nové perspektivy po definitivním konci těžby na začátku devadesátých let, které si s sebou město nese dodnes.
 

Horní Slavkov patřil v 16. století k nejbohatším městům království. Tomu také odpovídá soudobá vznosná renesanční zástavba, jejíž pozůstatky vidíme v centru dodnes. Nejlepším dokladem staletí dobývání cínové rudy ať již povrchovým, nebo hlubinným způsobem je mohutný propad Hubského peně při cestě směrem z Horního Slavkova na Bečov. Ale podobných dokladů najdeme na území města řadu – hned naproti leží například Schnodův peň (v současnosti ve správě státního podniku Diamo).

Horní Slavkov má také hornické muzeum – funguje – nefunguje. V době naší návštěvy bylo zavřeno. Dá se kolem něj dojet k bývalému dolu Stannum, který ukončil těžbu jako v revíru poslední na začátku devadesátých let minulého století. Ohromný areál působí bizarně až děsivě. Se spoustou poutačů, které firmy zde působí a co nabízí. Část budov se v nejbližší době evidentně zřítí k zemi, část má ale vyměněná okna a fungují v nich podnikatelé (autoservis, autodoprava…).
 

A pak tu máme uran. Symbolem těžby rudy, kterou jsme s budovatelským nadšením i přes utrpení muklů v dolech (nebo právě proto?) dál posílali na východ sovětským soudruhům, jsou v našich zemích především Jáchymov, Rožná a Příbram (z hlediska objemu vytěžené rudy zaujímá údajně Horní Slavkov pozici až na konci první desítky, přesto na haldách zůstaly více než 3 miliony kubíků hlušiny).
Pravda je, že těžba probíhala v naší zemi v řadě lokalit, kde po ní v současnosti není ani stopy a ze sdílené paměti tato skutečnost jaksi potichu vyprchala. V Horním Slavkově se těžilo poměrně krátce od roku 1950, těžba skončila na počátku 60. let. V dané době se počet obyvatel prudce zvýšil na 11 tisíc, následně došlo k radikálnímu poklesu na současnou zhruba poloviční úroveň. S tím logicky souvisí ona vykořeněnost, byla práce, byly prachy, byly pivo a kořalka, bylo bydlení, byly holky…a potom zase rychle pryč. Budovatelský hurá přístup.
 

Památek infrastrukturního ryze hornického charakteru zůstalo na první pohled pomálu, je po nich třeba trochu pátrat. Každopádně vyrážíme od slavkovské věznice (historicky také spjatá s těžbou) po naučné stezce Uranová Golgota. Ta připomíná, že práce v místních dolech nebyla vždy dobrovolnou a perfektně budovatelsky ohodnocenou prací. Šestikilometrová stezka vede kolem areálu věznice a zemědělského areálu do lesa. Cestou míjíme informativní tabule popisující fungování místních dolů, utrpení tisíců trestanců a politických vězňů, kteří uran těžili. Tabule vybudoval spolek Permon v roce 2012. Některé mají zajímavou informační hodnotu, někde nulovou. Zub času (voda, vítr…) totiž nahlodaly písmo na posterech natolik, že se staly absolutně nečitelnými. Škoda. Není čas na lehký facelift? Každopádně se dozvíte, kde byly jednotlivé jámy, kde stály tábory, z nichž vedly k šachtám koridory mezi ostnatými dráty…
 

Nejviditelnějšími pozůstatky těžby jsou haldy různých velikostí.
Mimo jiné…jako oběti vykonstruovaných obvinění v místních dolech pracovali v nelidských podmínkách na počátku 50. let také naši hokejoví mistři světa. Gustav Bubník a Stanislav Konopásek například…
Zásoby uranu se brzy vyčerpaly, ale v roce 1953 místní závod zaměstnával více než 9 tisíc lidí, z toho téměř 4 tisíce trestanců. Za deset let těžby v místních dolech zemřelo více než 100 lidí… oficiálně.