Chapadla koronáče sevřela úchvatný estonský ostrov

Návštěva Saaremy je fascinující zážitek. Místo rozechvívající duši. Plné kontrastů, drsné a syrové atmosféry rychle přecházející v idylický zážitek. A svérázných lidí. Doufejme, že zvládnou situaci co nejlépe, s klidem a nadhledem

Jedno procento obyvatel největšího estonského ostrova Saaremaa onemocnělo koronavirem, to je poměrově dvakrát více než třeba v italské Lombardii. Počet potvrzených případů začal údajně rychle narůstat po březnovém volejbalovém zápase s italským týmem. Se zvládnutím situace bude pomáhat polní nemocnice. Tolik ve zkratce páteční text na idnes.cz, který jsem rychlostně přeletěl očima. Protože moje myšlenky během sekundy směřovaly jinam. Paměť evokovala úchvatné zážitky spojené s kouzelným místem na severu Evropy. Zážitky, které středoevropského suchozemce nepotkávají každý den.

Polovina léta. Západ Estonska. V lázeňském letovisku Pärnu tak teplý Balt, že se v něm dá bez problémů koupat. Přes den teplo, jaké jsme tu během minulých návštěv ještě nezažili. Míříme na sever a západ. I v historicky významné a nyní ospalé Lihule a národním parku Matsalu vedro k padnutí. Směr? Saaremaa.
V přístavu Virtsu vjíždí oktavjenka na trajekt a posádka v čele se zkušenou cestovatelkou – irskou setřicí - se vyráží na palubu kochat krajinou a blížícím se ostrovem Muhu jako předpolím Saaremy.
Nátura ostrovana

Na Muhu chceme navštívit muzeum a tradiční rybářskou vesnici Koguva. Odbočujeme z hlavní asfaltky směrem na lesní silnici, tak obvyklou pro tuto část Pobaltí. Samozřejmě zabloudíme. Dojedeme k opuštěnému, ale zmodernizovanému domu-statku-komplexu u moře.
Dvoumetrový tmavovlasý chlápek v nejlepších letech, elegán jak stvořený pro katalog prodejce volnočasového stylového oblečení, má na sobě vytahanou stylovou mikinu, šortky a žabky. Evidentně nejsme první, koho zklamala navigace od Googlu. Je nám to řečeno slušně, odměřeně, perfektní english, ale poměrně rázně. Prý je chyba v  mapách, máme se vrátit, najedeme na silnici a máme jet doleva. Asi je z toho už otrávený.

Vyjíždíme od moře zpět, na křižovatce zastavujeme u tabule, která popisuje, jak se Estonci snaží vrátit druhou pestrost – biodiverzitu, chcete-li – podmáčeným loukám u moře jako tradiční součásti místní kulturní krajiny. Tyto plochy mají název – Alvar. Bylo tomu tak po staletí, jen to dvacáté při aplikaci rudé teorie ráje na zemi, tomu dalo citelný zásah, z kterého se krajina vzpamatovává doposud. Mohutné masné plemeno skotu v dálce se nechává omývat Baltem.

Mezitím kolem nás projíždí mohutné SUV Volvo. Za volantem náš známý elegán, na klíně má malou holčičku a valí si to do civilizace. Je to symbol místního mentálního nastavení: slušnost, ale chlad a odstup při komunikaci s někým neznámým, ochrana soukromí a osobního majetku. Tradice říznuté využíváním nejmodernějších technologií. Super angličtina i tam, kde byste to zrovna nečekali.

Úchvatná Saaremaa
Podél pobřeží jedeme k místu, kde je vybudovaný násep spojující Muhu a Saaremuu. Ještě odbočíme k vodě, by se vykoupala pejsinka. Cestička rákosím, dvě dřevěné ohrádky na převlečení, pěkný přístup do vody plochou vytrhanou od rákosí. Svěží vítr od moře a my suchozemci pěkně v šusťákových bundách a sotfshellkách. Milé a přátelské setkání, irská setřice tady narazí na dva anglické setry, kteří se čvachtají s pánem ve vodě. Ten je na rozdíl od nás do půl těla stejně jako jeho rodina.

Přejíždíme na Saaremuu. Směr hlavní centrum Kuressaare s monumentálním biskupským hradem. Mančaft v autě chrupká, zastavuji v malé obci Valjala. Malá obec s velkou historií. Je v ní totiž patrně nejstarší estonský kostel. Kamenný monumentální kostel svatého Martina. Střecha opravená, probíhají práce na stabilizaci vnějšku, vnitřek naplňuje kromě síly Božího ducha také pach plísně a vlhkosti prostupující stěnami od podlahy nahoru. A taky pozůstatky předkřesťanského hradiště. Rozvaliny, kam si místní chodí rozdělat oheň, vypít nějaké pivko z plechu a tak.

Ve středu obce je bankomat (jako skoro ve všech i malých vesnicích zařízení Swedbank), nákupní centrum, pošta a škole. Vše pěkně moderní. A naproti kostelu také něco, co bychom u nás nazvali večerkou. Před ní sedí po poledni postarší chlapi v oblečení typickém, řekněme pro sociální slabší skupiny obyvatel u nás. Jsou lehce zmoženi životem a vodkou, která stojí před nimi na provizorním stolku. Jsem uvnitř, regály prořídlé, je mi to blbé, tak vybírám mléčnou čokoládu, i když vím, že je zhruba o polovinu dražší, než by byla v supermarketu. A kupuji si nanuk.

Pro rychlost změn v počasí na ostrově je typické také to, že si po obědě koupíte nanuk, protože je vedro k padnutí, a o pár desítek kilometrů dál o dvě hodiny později si berete tlustý svetr a v kavárně místo venkovního posezení s výhledem na úžasný biskupský hrad v Kuressaare radši sedíte pěkně v teploučku uvnitř.

Pokračujme na Kuressaare a zastavujeme u jedné z hlavních atrakcí ostrova. Kráteru u obce Kaali. Typický konzumní turismus. Parkoviště hned u kráteru, obchod, restaurace. Ceny dvojnásobné než jinde v Estonsku, pár turistických kýčů. Obejdeme kráter, zkusíme udělat pár fotek tak, aby v záběru nebyl někdo, kdo právě pálí jedno selfíčko za druhým a leze dolů k vodní ploše, kam se jaksi lézt nemá.
 

Kuressaare je celkově cool město. Festival a trh poblíž hradu, kavárničky, sportoviště, moderní turistické komplexy. A trochu dražší ubytování. Hodně se buduje a modernizuje. Jedeme podél pobřeží z města, v lesích vidíme řadu kempů, turistických areálů. Ubytujeme se v jednom z nich. Návrat do dětství. Připomíná mi dřevěné chatky, ve kterých jsme spávali u Orlické přehrady během školních výletů. Tady je v přízemí technické zázemí, spí se v patře, kam se leze po schůdcích. Miniaturní koupelna – ale je tu. Jen je třeba se troch ohnout, ať se nedáte ránu do hlavy o šikmý strop. Takže hlavně opatrně po těch pivech dole před chatkou, když se vlahý večer rychle změní v baltskou zimu.

Maják atakující nebesa
Ráno vyrážíme na nejjihozápadnější výběžek ostrova – poloostrov Sörve s úžasným majákem na samé jeho špičce. Zastavujeme cestou ve vesničce Tehumardi u památníku sovětsko-německé bitvy o ostrov během druhé světové války.
Okolí nejvyššího estonského majáku na špičce poloostrova je mytické a fascinující místo. Maják Sorve patří mezi šedesát nejvyšších na světě. Nahoru stoupáme po točitých schodech a otevírá se nezapomenutelný výhled na část ostrova a nespoutanou přírodu Baltu. Pro slabší povahy výstup není úplně nejvhodnější – poryvy větru, které doléhají až k vám na točité schodiště, můžou leckoho znervóznět. Mě víc znervózňují Rusové, kteří se svým bezohledným chování, křikem a agresivitou chovají…jako…nabubřelí turisté…

Kousek od samotného majáku je muzeum, ale také restaurace. Skvělé tradiční jídlo. Poznáváme soljanku a je to paráda.
Od majáku pokračujeme až na samý výběžek poloostrova, který splývá z oblohou s létajícími mraky. Poryvy ledového větru, divoké moře, mraky létají po obloze, věž majáku se dotýká nebe… Místo pro citlivou a rozervanou duši jak dělané. Setřice je ve svém živlu, skáče do vln a nechává s sebou házet větrem. Suchozemci mrznou, ostrované mají žabky, šortky a mikinu.
Kousek do majáku je vojenské muzeum a poměrně dobře zachovaný vojenský bunkr/pevnost připomínající četné boje o poloostrov v průběhu druhé světové války. Obcházíme ho, šplháme na něj…ale opatrně…hlavně se nikam nepropadnout.

Pokračujeme na sever. Do divočiny. Do národního přírodního parku Vilsandi pojmenovaného podle stejnojmenného ostrůvku. Fascinující místo a úchvatnou scenérií zahrnuje pobřeží a četné ostrovy, ostrůvky, poloostrovy, podmáčené plochy. Předtím párkrát odbočíme k moři a zastavujeme v opuštěných, ale zrekonstruovaných přístavišť. Někdy jsou poblíž také vyhlídkové plošiny. Pro slabší povahy opět vzhledem k ledovému větru, který s nimi poněkud hází, opět nevhodné. Ale výhledy stojí za to.

Řekněme, že výchozím místem pro cestu do neznáma může být vesnička Kihelkonna.
Mapy Seznamu i Googlu ukazují síť cest a silniček vedoucích k pobřeží. Která je ta správná? Je to loterie. V aplikaci nepoznáte, co je skutečně silnice, co se jako cesta průjezdná autem jen zdá, co jí ve skutečnosti je. Uvíznout tady nechcete. Pouštíme se první lesní cestou kousek jižně od Kihelkonny. Samozřejmě na asfalt zapomeňte, všechno pěkně v prachu cest – kdyby nebylo po dešti.

Škoda Octavia je skvělé auto. Zvládne lesní cestu plnou hlubokých výmolů po vydatném dešti. Jedeme minimální rychlostní, ale pěšky se do větru nechce. A to jsem v Kihelkonně baštil Magnum.
Jsme na konci. Dál už jen podmáčená plocha zarostlá rákosem a travinami, sloupy elektrického vedení mířící pravděpodobně na ostrůvek Käkiharu a dále na Vilsandi, výstražná cedule v estonštině asi zakazující vstup, zbytky oplocení a zapomenutý mohutný stroj mezi stromy, porostem a klečí…Drsná syrová krajina Saaremy, příroda zakrývající lidské snahy o zkrocení.

Vyjíždíme z poloostrova a podél pobřeží míříme po lesní cestě na sever. Jsme zpět na silnici a jedeme do nejseverozápadnějšího výběžku ostrova k ikonickému majáku Kiipsaare. Dojíždíme k najzažšímu místo, kam to cesta a naše obezřetnost dovolí. Počasí se během sekundy mění, slunce, pak dešťová smršť, ledový vichr a nádherná duha na obzoru. Z obou stran je slyšet hukot moře. Na jedné straně poloostrova je vyvýšenina-svah.

Setřice běhá jako zblázněná v živlu přírody. Majitel se děsí, jestli ze vyvýšeninou není útes do moře. Přitom je tam vlastně pláž – jen takového severského ražení řekněme.

K autu se vracíme totálně zmrzlí. Cesta zpět do Kuressaare. Ubytování ve vilové čtvrti na kraji města. Teplota pár stupňů nad nulou uprostřed léta, sychravo. Rozmrzáme až po vydatné sprše a zahřátí pod peřinou.  S námi ve vile v apartmánu pár Asiatů, společná lednice natřískaná kromě jídla taky pivem v plechu.

Probouzíme se do krásné slunného rána. Směřujeme na sever do obce Panga k úžasným vápencovým útesům. Podél pobřeží se procházíme v řadě malinkých a perfektně opravených přístavů. Projíždíme lesem a párkrát zastavujeme u farem a domů, kde místní prodávají své produkty – především med a s lesními plody, různém typy hořčic a dochucovadel. Idylka letního dne. Na výběžku Pammana se prochází lesem k pláži, v Leisi si dáváme ve výletní hospodě super pivo a jídlo, které obletují tisíce vos, na něž místní vůbec nereagují, zatímco my trneme při každém soustu, že budeme mít sledě i s hmyzem.

Zastavujeme u turistické atrakce větrných mlýnů u vesnice Angla s předraženým vstupem a přes ostrov Muhu míříme k trajektu v Kuivastu. A pak dál na sever Estonska. Krásné země, která vám zůstane dlouho v srdci, a budete toužit se do ní pravidelně vracet.