Hic sunt dracones: Bezčasí, apatie a alkohol na hranici Zóny

Jak strávit ponurý večer pod dohledem policejních aut, toulavých pejsků a v bezčasí na polsko-ukrajinské hranici. A pak přijde prosluněné ráno u řeky dělící nově etablované politicko-společensko-hospodářské světy

Na začátku léta jsem popisoval východopolské putování, které by se zjednodušeně dalo zjednodušeně charakterizovat jako cesta do židovské minulosti, která skončila děsivým nacistickým šílenstvím, a zajímavé současnosti v dnešním jihovýchodním Polsku. Psal jsem o úchvatném Lublinu a děsivém svědectví samého dna lidství, které symbolizují brutálním způsobem bývalé nacistické vyhlazovací tábory Majdanek, Sobibór a Bełżec. Ostatně, texty si můžete přečíst a okomentovat zde, zde a zde.

Ale ještě jedno místo stojí kromě úžasných měst, jimiž jsem v této části Polska projížděl, jako jsou Chelm nebo v registru UNESCO zapsaná renesanční Zamość, za zmínku. Horodło. Tady něco končí a něco jiného začíná…Což by tak být nemuselo, lidé jsou na obou stranách řeky Bug stejní, rozumí si, historicky žili společně, ale historie a politika mezi ně postavily Hranici.

Proč jet do zapomenutého Horodła na samé hranici Schengenu? Na střežené hranici s Ukrajinou? Do městečka se slavnou historií, ale ospalou, apatickou a ne právě bohatou současností?
Třeba prostě proto, že v turisticky natřískané Zamośći, nebo městě Tomasz Lubelski poblíž cíle putování pro další den (Bełżec), v pátek večer nenajdete ubytování splňující dva základní parametry: rozumná cena a pejsíček friendly přístup. Ale přiznávám. Jistou roli hrálo také to, že město leží na hranici s Ukrajinou, kterou tvoří řeka Bug, což mu samo o sobě dodává jistou dávku tajemna, zajímavá je také historie místa a její pozůstatky.

A v Horodłu odpovídající ubytovací zařízení je. A ne ledajaké. Přímo na náměstí – u nás bychom řekli spíše návsi – je hotel. A dokonce se jmenuje Sława a nabízí ubytování za tři sta padesát korun – no neberte to v takové lokalitě. Pejsek navíc zadara.
Přijdete do hotelové restaurace – vlastně spíš rozlehlého sálu, který potvrzuje název podniku. Stoly jsou připravené na víkendovou svatbu – ale spíš budí dojem, že jsou tak připraveny tak nějak pořád a průběžně.
Vše v sále má archaický polsko-ukrajinský styl. To je samozřejmě v krabiciodním baráku s oranžovou fasádou a pojezdovou branou pro vstup na parkoviště, kde pojezd funguje jen v případě, že dostatečně fungují vaše ruce, které bránu musí manuálně odtáhnout, mírně bizarní. Ale takové už je Polsko…třeba mohutné hotely-motoresty-společenská centra ve stylu roubených stavení s názvy Horalský ráj, Tatranské centrum… uprostřed polských nížin kolem dálnic i menších silnic stovky kilometrů od hor.

V minulých textech jsem vychvaloval kvalitu polských silnic. A neplatí to jen pro dálnice, ale také pro silnice nižších tříd. Platí to i pro tuto část Polska – možná trochu překvapivě. Stav silnice se zhorší zhruba deset kilometrů od Horodła – a to dost výrazně – když odbočíte z cesty vedoucí k ukrajinské hranici.
A co vás zarazí hned. Pár kilometrů od městečka se výrazně zvýší počet policejních aut u silnic. Platí to i při příjezdu do Horodła v čase, kdy se zvolna začíná stmívat. Takže jedete po děravé silnici rychlostí dvacet kilometrů za hodinu, vedle na mobilu navigaci, abyste jel správně k ubytování, občas zastavíte u krajnice, když zjistíte, že jedete špatně…A za vámi pořád a pořád nějaké policejní auto. Jste pod dohledem.
Trochu divný pocit, protože jinak se v Polsku cítíte na silnicích velmi svobodně – policejních aut potkáte pomálu. Možná i proto je jedním z hlavních témat rozhlasového vysílání během květnových státních svátků alkohol za volantem. Nepijte, budou zesílené hlídky! K tomu pár děsivých příběhů, kdy a kde jaký opilý řidič způsobil tragickou událost.

Ale dobré. Jsme na náměstí. Dojeli jsme. Irská setřice na zadním sedadle jako obvykle ostře vyskakuje pikosekundu po zatažení ruční brzdy. Těší se ven. Na náměstíčku sedí na lavičkách pár chlápků v ne zrovna výstavním oblečení, u sebe lahváče a lahve vodky. Fialové a přitom propadlé obličeje. Řekl bych, že takto si archetypálně představují Češi polského venkovana. Alkoholismus. Žádná práce. Bezčasí a beznaděj…Nebo něco podobného. Chlapi sedí na lavičkách a vedle nich v centru náměstí si trůní sochy dvou lvů jako připomínka slavné minulosti města.

Všichni jedí nějakou housku, chleba se salámem nebo něco podobně výživného. Kolem nich skáčou polodivocí oříšci. Uvidí irskou setřici, jak vyskočí z auta, a jsou u ní. A není možné se jich zbavit. Ona se posedlých pohraničních hafanů bojí….Trochu nepříjemná situace. Kam se v Horodłu podvečer pohnete se psem, máte za patami zdivočelé čtyřnožce. Kam se pohnete vy, máte za patami policejní auto….
Horodło je….chudé, při západu slunce mírně depresivní a smutné. Jdeme se ubytovat. Krásná slečna – servírka/uklízečka/recepční v jednom neumí anglicky, mluvíme česko-polsko-ukrajinsky. Smlouváme o ceně. Chce dvojnásobek, než byla domluva. Zachraňuje mě pan šéf. Domluvená částka platí. Nafasovali jsme pokoj přímo nad náměstíčkem. Máme výhled na popíjející chlápky, mládež přijíždějící v bavorácích a audinách k večerce a nakupující nezbytné vybavení na večer, ale také dva krásné kostely, které uprostřed městečka stojí.
A v pokoji je zajímavě přetopeno, i když venku je teplíčko.

Večerka má otevřeno do osmi. Je třeba jednat. Večeře ve svatebním/slavnostním sále neproběhla. Vyprosil jsem jedno pivo, pak mi byl oznámen tři hodiny před oficiální zavíračkou konec. Jídlo prý není. Chápu, kdo potřebuje, pije na náměstí pivo za dva zloté, nemusí pít tady za sedm.
Nakoupeno. Otevřen je jeden obchod ze tří – ten počet trochu překvapí, u nás by byl nula. Stejně jako květinářství a prodejna s módou na návsi. Poláci dokážou provozovat obchod i tam, kde by to Češi dávno zabalili. Nejsou zlenivělí jako my. Ještě, že máme za kasami inženýry, doktory a učitele z Vietnamu, že…
Výběr jídla v obchodě trochu mizerný, ale piva a vodky dost. Takže mládež parkující bavoráky před večerkou tam láduje nezbytné doplňky příjemného večírku – pivo, vodka, klobása, krkovička na gril…

A vyrážíme na hranici Zóny. Ta je z centra obce vzdálená jen několik set metrů. Vycházíme z náměstí a směřujeme k řece. Mezi vesnickými baráčky s upravenými zahrádkami…nic okrasného, produkce. U závory upozorňující na hranici stojí poslední baráček… stojíme pár metrů od Bugu – hranice EU.
Během patnáctiminutové procházky kolem nás opakovaně projedou tři různá policejní auta – osobák, terénní auto a transit či co…
 

Říkám si, to přece není možné, aby takto kontrolovali všechny úseky několikasetkilometrové hranice s Ukrajinou i Běloruskem. Muselo by to mít na starosti pár desítek tisíc policajtů s tisíci aut. Je třeba říct také toto: Auta kroužila, já houbařskou chůzí mířil k hranici a měl fakt divný pocit, setřice kolem mě radostně poskakovala a těšila se, až hupsne do ukrajinsko-polských vod…a nikdo z policajtů mě neotravoval. Prostě demonstrace pořádku, síly a respektu.
Podstatně víc pozornosti jsme budili mezi domorodci – tedy spíš ladná setřice než já. Chápu. Moc turistů sem asi nejezdí.

Ráno vyrážíme k řece znovu. Pejsek se potřebuje proběhnout před dlouhou cestou. Krásné počasí, svítí sluníčko, auta policajtů zmizela. Procházíme podél meandrující a bystře plynoucí řeky, která vytváří řadu ostrůvků, slepých ramen, vidíte bobří hráze. Až k řece směřují za městečkem pole a louky – perfektně udržované. Rybáři mají zaparkovaná auta u řeky, od rána grilují, pijí pivo, kouří a halekají. Venkovská bezstarostnost. Hranice se zdá v pohodě propustná. Skočíte do řeky a jste na Ukrajině pro levnější cigára. Nijak extra široký tady tok není. Večerní atmosféra dohledu je pryč.

Vracíme se do městečka na snídani a diskutujeme s ženami na zahrádkách o kráse setrů irlandských. Obchod…řekněme malý supermarket je perfektně vybavený. Nakupujeme na cestu, sedáme do auta a vyjíždíme. Kopírujeme hranici směrem k jihu. Za hodinu a půl Bełżec. Peklo na zemi, o kterém se mluví tak málo a málo…

Poznámka na závěr: Horodło má slavnou minulost. V roce 1413 zde byla uzavřena Horodelská unie (Zjednodušeně řečeno šlo o dohodu mezi představiteli Polska a Litvy o koexistenci, která dávala Litevcům větší míru autonomie z hlediska možnosti vybrat si svého nejvyššího představitele, zároveň ale k sobě oba národy výrazněji přimkla v oblasti církevního, kulturního života nebo výběru veřejných reprezentantů.), v roce 1861 zde proběhla významná demonstrace za samostatnost Polska. Tragicky se na lokalitě podepsala druhá světová válka, když bylo zavražděno více než 1000 místních Židů. V současnosti má městečko 1200 obyvatel. Náměstí dominují kostel Nejsvětější Panny Marie a svatého Jana a dřevěný původně pravoslavný chrám svatého Mikuláše a Povýšení svatého Kříže.