Milovice: Zmrtvýchvstávání po dvaceti letech bratrské devastace

Milovice jsou městem kontrastů a aglomerací budoucnosti. Čtvrtstoletí po odchodu okupačních vojsk se tady naplno rozjíždí příběh nové éry města. Tepe životem. A staví se …a maká se…i v sobotu večer na plné pecky.

Na jedné straně skelety rozpadajících se budov a rozlehlých areálů po odchodu okupační sovětské armády, na druhé straně – nebo jen o pár metrů vedle - zbrusu nové bytové domy, kdy si připadáte jak na předměstí metropole. Nová nákupní centra narvaná během slunečného sobotního podvečera k prasknutí, k tomu řada sociálně slabých motajících se totálně na šrot po ulici. Řada restaurací. Když jdete v poledne na oběd, jsou solidně zaplněné. Na ulici i v restauracích si všimnete většího počtu Romů. Pravděpodobně jde o těch deset procent, co pracují…všichni jsou dobře oblečení, procházejí se s rodinami po městě, kupují si zmrzlinu nebo kebab, chodí na oběd do restaurací…

Příjezd do milovické části Boží Dar z krajiny hlubokým lesů a zemědělských usedlostí v okolí Košíku působí kontrastně. Kolem silnice se tyčí skelety doposud nezbouraných paneláků, kolem nich jsou hromady suti, nepořádku vyklizeného z útrob domů po řádění vandalů, bezdomovců a pařmenů, za nimi je oplocené a obnovené minisídliště modrošedých renovovaných paneláků.
Do resortu je vstup zakázán, u brány stojí cosi jako vrátnice, vstupní strážní budova…v sobotu ráno opuštěná. Jen na sloupku plotu je prázdný lahváč jako pozůstatek páteční noci. Bydlení v repasovaných domech s ruinami, kterými prorůstá vysoká tráva a stromky, pár desítek metrů od areálu.

Od paneláků je to pár set metrů k letišti. Autem na něj nevjedete, před plochou je brána. Zaparkujeme bokem a ptáme se chlapů z leteckého spolku Milovice, jestli se můžeme po ploše a okolí projít. Žádný problém.

Letiště působí impozantně – svou rozlohou i historií, kterou si v sobě nese, sálá z něj a připomínají ji okolní hangáry – úly a za nimi rozeseté ruiny zarůstající břízami a trávou. Plocha letiště je udržovaná, velkou část v současnosti zabírají škodovky, které sem fabrika vozí jako na provizorní parkoviště, protože nestíhá plnit legislativní požadavky na měření emisí, aby je plynule mohla dávat do prodeje. Přes týden je prý provoz hodně intenzivní a pro lidi v Božím Daru frustrující.

Plocha letiště se zachovalými a údajně zaplněnými hangáry a okolním pralesem na podzim pestře zbarveným je působivá. Irská setřice je vzrušená. Cítí desítky zajíců a srn, které mají ideální podmínky pro život v okolním pralese. Pouštím ji a vidím jen hlavičku poskakujícího psíka mezi březovou a křovinatou džunglí. Když vyjdete po cestičce na některý z hangárů, máte rozlehlou plochu jako na dlani.

Milovice a jejich okrajové části působí na návštěvníka rozporuplně. Ano, ve městě a okolí zůstala spousta ruin, nepořádku, nehezkých zákoutí, kam by se člověk za soumraku s klidnou duší asi neměl chuť vydat. Potkáte řadu sociálně slabších individuí s plasťákem v ruce. Milovice jsou ale také městem budoucnosti nabízejícím řadu atraktivních a zajímavých míst pro trávení volného času a příjemný život. Jsou také městem horečné výstavby nových bytových domů a oprav ruin, které tu zůstaly po spřátelené armádě.

Předtím, než vjedete do Milovic, budete mít pár metrů od silnice rezervaci divokých koní a praturů. Ve svitu podzimního slunce, kdy září stromy i step barevnými odstíny, si připadáte, jako byste ani nebyli pár stovek metrů od míst, kde nás dvacet let intenzivně zachraňovala spřátelená bratrská vojska. Při pěkném počasí potkáte na naučné stezce několik návštěvníků. Ale žádné nájezdy se nekonají. Koně i pratuři mají relativní klid. Lidé nekřičí, spíš si zvířata zvědavě prohlížejí, a jsou disciplinovaní – nezdá se, že by probíhaly závody v krmení polodivokých tvorů. Při cestě podél rezervace míjíte – jak je v Milovicích pravidlem – skelety rozpadajících se budov, v nichž zanechali své stopy bezdomovci, opilci, grafiťáci, pařmeni…Budovy se ztrácejí pod rostoucí vegetací.

Vzdušnou čarou vlastně jen několik set metrů od rezervace, ale kontrastně opět mezi rozpadajícími se opuštěnými budov, které tu za sebou zanechala sovětská armáda, je vybudovaný zábavní Park Mirakulum a pár stovek metrů dál Tankodrom Milovice. Parkoviště je v sobotu odpoledne nabité k prasknutí. Dělníci i v sobotu odpoledne zvelebují okolí parku. Zdá se, že plány jsou velké. Bloudíme džunglí mezi zříceninami s neskutečnými hromadami bordelu – po chvíli to vzdáváme, není to úplně bezpečné vzhledem k tomu, co se povaluje na zemi (Je to také vlastně nechutné a zvedá se vám mírně žaludek.) - a vyjdeme z boční strany zábavního parku. Milovice ve své kontrastní podobě, jak mají být.

Od parku sjíždíme průmyslovou zónou k páteřní komunikaci s příznačným názvem Armádní. Lokalita zóny je opět pro Milovice příznačnou mozaikou džungle, rozpadajících se budov, zmodernizovaných paneláků a zbrusu nových fabrik investorů. Blýská se na lepší budoucnost. Až zmizí ruiny, bude to tradiční průmyslová zóna ve středně velkém městě se strategickou polohou poblíž metropole.
Paneláky na sídlišti podél Armádní ulice jsou ve velké většině po rekonstrukci, je tu uklizeno a pořádek. Lidé sedí na zahrádkách místních podniků a pijí pivo.
Před výjezdem směrem na Benátské Vrutice jsou na jedné straně nově vybudované bytové domy – připadáte si jako na předměstí velkoměsta. Na druhé straně silnice probíhá něco o mnoho zajímavějšího, až se vám zastaví dech.

Procházíte džunglí mezi rozpadajícími se rozlehlými vojenskými budovami, přeskakujete tuny betonu, odpadků, popadaných stromů a pnoucího se křoví. Vedle toho už stojí zrekonstruované nebo právě dokončované objekty pro budoucí bydlení. I v sobotu odpoledne se staví, uklízí, buduje okolní zázemí v podobě trávníčků, parčíků. Ano, většinou je to těch deset procent, kteří pracují. Na skupinu jeden vousatý chlap, mladá blondýna a irská setřice poskakující jako klokan na vodítku se dívají s mírnou nedůvěrou. Neříkají nic. Průzkum může pokračovat. Kolem ještě nedokončených objektů jsou už místy vybudované komunikace, parkoviště, trávníčky. Plachta na jednom z rozpadajících se domů hovoří jasně – Nové byty v Milovicích, kousek od Prahy a za super cenu…neberte to.
Takže se možná nebudou kupovat předražené byty v Praze, ale pražská náplava zvolí jako svou základnu pro dobývání hlavního města Milovice s kontroverzní pověstí, kterou si v sobě stále nesou.

Přečetl jsem mnoho textů o Milovicích po odchodu spřátelených vojsk, mnoho textů o vykořeněnosti místních lidí a o tom, že oblast vytržená z přirozeného rozvoje hledá svou novou identitu a duši. Často jsem četl také o tom, že místní lidé hledají pevný bod svých životů, utápějí se v alkoholu a řeší problémy s vandaly, sociálně slabými, těmi, z nichž pracuje jen deset procent. Část z toho možná je pravda, ale z krátké návštěvy je spíše cítit naděje a nový život, který by Milovicím jiné části naší země mohly závidět. To místo se znovu nadechuje, přicházejí do něj noví lidé, je možné tu pořídit bydlení za solidní cenu, velká automobilka hledající nové zaměstnance, které navíc solidně platí, je kousek odsud, funguje tu dobrá občanská vybavenost a infrastruktura…A mezi tím vším ještě pár let budou vidět ruiny rozpadajících se ohromných vojenských budov zarostlé stromky a křovím s hromadou bordelu po…však víte …Tudy kráčely dějiny.