Bohem zapomenutý kraj v srdci Evropy. Žijte blaze v Osoblaze.

Dlouholeté úvahy o oživení Osoblažska a nápady, jak sem vrátit prosperitu, zatím vždy selhaly. Místem na hranici s Polskem procházela historie. Tady se můžete stranou lidí v opuštěné krajině dotknout sami sebe. Jeďte na Osoblahu.

Opět po roce. Těsně před Vánoci. Stranou civilizace, lidí, hluku a stresů. V opuštěné a nádherné krajině Osoblažského výběžku na hranici s Polskem. V místě, o kterém velká část naší populace nikdy neslyšela, a ještě větší ho nikdy nenavštívila. A taky v místě, kde se během toho jednoho roku zavřelo několik hospod, některé jsou otevřené až od pozdního odpoledne a sehnat ubytování je až na ojedinělé výjimky takřka neřešitelný úkol. V kraji, který hospodářská prosperita země a ekonomický boom posledních let úplně míjí. V místě, kde během víkendového putování mrazivou krajinou nepotkáte ani jednoho člověka. Stejného mimozemšťana, jako jsem já. Napadá mě poslední víkend před Vánoci, když procházíme mrazivou krajinou. Ale setřice je šťastná, nekonečná energie při stopování zajíců a srn, kterých je tady zdá se více než lidí.

Předvánoční čas je možné strávit různě. Třeba v nákupních centrech stresujícím pobíháním, aby bylo pod stromečkem dostatek dárků. Hektickým řešením, co vše ještě není připraveno pro to, aby štědrovečerní událost dopadla ke spokojenosti všech, všichni se dosyta najedli, měli radost odpovídající míře vynaloženého úsilí při bitvě o dárky v chrámech konzumu a nikdo se pod vlivem stresu moc nepohádal.
Nebo čas strávíte tím, že půjdete mrazivým Osoblažskem, narazíte v malých obcích na několik krásných a opravených kostelů vybudovaných během období německého osídlení a možná se ocitnete vánočnímu poselství paradoxně blíž, než byste čekali. Třeba v momentech, kdy míjíte Boží muka u cest mezi poli a loukami. Postavu Spasitele na kříži uvidíte v mnoha fázích péče a zanedbání. A samozřejmě s nápisy většinou v němčině.

Vjíždíme do Slezských Rudoltic s krásným zámkem. Po roce dvě zásadní změny. Je zavřený kulturák a krásný zámek vedle náměstí už není přes noc osvětlený. Asi se šetří. Nicméně je patrné, že okolí zámku je upravené a obec jako vlastník dělá v rámci svých možností vše, aby budova vypadala důstojně.
Dobrá zpráva je, že stále funguje penzion Dobré bidlo na náměstí. Zjevení uprostřed zastaveného času Osoblažska. Před několika lety otevřený pension s restaurací. Čistý, útulný, jednoduchý, levný a stylový. Poznámka eurorealisty: Ano, i Evropská unie dokáže podpořit v oblasti rozvoje cestovního ruchu projekty, které si to zaslouží.
Pátek večer, náměstí liduprázdné, restaurace také. Kde jsou lidi? Chlastají doma u televize lahváče, lakonicky konstatuje jeden z místních a ukazuje na okenice, za nimiž frčí páteční porce zábavy v podání našich televizí. Někteří stojí vedle náměstí, pohulují a popíjejí při venčení pejsků u zámeckého parku. Několik komínů zaplní během chvilky náměstí naprosto nedýchatelným hnusem. Kotlíkové dotace sem asi nedorazily.
Obchůdek na náměstí otvírá v sobotu v sedm, v neděli v devět. Pár minut před otevírací dobou se scházejí místní. Chlapi nakupují. Pivo, cigára, kořalku, pečivo a salám. Po procházce zámeckým parkem se setřicí se vracím zpět a chlapi před obchodem už konzumují první ranní cigárko a pivko.
Dělají většinou v zemědělství, v lese nebo pro obec. Přes zimu jsou tedy na pracáku. Někdo jezdí pracovat do Krnova do průmyslové zóny. Víkendový čas plyne pomalu a líně.

Osoblažsko je přes léto údajně vyhledávané místo pro cykloturistiku. Možná ano. Sever výběžku je naprostá rovina, na jihu je kraj kopcovitější. Provoz na silnicích velmi řídký, takže jízda může být příjemná a bezpečná. V zimě je to krajina nikoho.
Ze Slezských Rudoltic je to kousek na polskou hranici. Silnice zde přechází…v polní cestu řekněme. Při cestě po hranici v zaniklé osadě Pelhřimovy (Pielgrzymów na polské straně) najdete polorozbořený kostel sv. Jiří, který postupně opravuje ekologická organizace, a pořádá tu příležitostně kulturní a společenské akce. V zimě je zde pusto a prázdno. Na polské straně lidé v některých domech normálně žijí. V budovách, kde bychom tomu vlastně ani moc nechtěli věřit. I tak se dá žít v 21. století na polském venkově – v zemi ekonomického tygra střední Evropy. I tady najdete ruinu kostela a zámek obývaný…těžko říct kým, ale z komína se kouří.

Osoblažsko je krásné. Když jdete zaniklou osadou Nový Les nebo v současnosti především rekreační osadou Bučávka, otevře se před vámi jižní část mikroregionu jako na dlani. A ten obraz ve vás dlouho zůstane. Stejně, jako když potom klesáte z vrchu Kobyla dolů do Liptaně a před vámi jako mohutný symbol původně německé obce, ale vlastně celého mikroregionu, ční cihlový novogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Úžasně opravené jsou i kostely v malinké osadě Pitárné kousek od hranic nebo v Bohušově poblíž Osoblahy. Jste před Vánoci Kristu blíž, než kdybyste plnili předvánoční úkoly v nákupním centru.
Když během mrazivého rána, kdy mírný poprašek sněhu pokryje pole a cesty, zatímco oblohou přes mraky občas prostřeluje záblesk slunce, vyrazíte z Rudoltic směrem na Bohušov a vystoupáte mírně nad obec, otevře se vám tak nádherné panorama Osoblažska, až oněmíte úžasem.

Turista má přes den s občerstvením na Osoblažsku smůlu. Během putování po ose Rudoltice, Liptaň, Pitárné, Dívčí Hrad byly všechny hospody zavřené. Otevírá se nejdříve ve tři, někde až v pět. Pro lidi, až se vrátí z práce. Škoda, ještě loni se dalo v Liptani i obědvat. Teď můžete posvačit na zastávce.
Zámek v Dívčím Hradě dál chátrá a je na prodej. Už dlouho a neúspěšně. Cena klesá, stav budovy se zhoršuje. Možná se čeká na to, až ho za symbolickou cenu převezme obec, která pro něj bude hledat obtížně využití, a náklady na nutnou rekonstrukci už budou moc vysoké. Česká cesta vysezení problému, který nám nakonec spadne na hlavu. V tom případě takřka doslova. Ale to my umíme, že.

Obec Osoblaha je v rámci mikroregionu vlastně také unikátní. Lidé z okolních obcí o ní mluví s despektem. Tam by se prý nikdy nepřestěhovali. Prý tam žije moc…však víte koho. V obci pobývá přes tisíc obyvatel, před sto lety jich bylo třikrát víc. Především Němců. Jak jinak. Na konci druhé světové války bylo město zničeno. Po vyhnání/odsunu německého obyvatelstva byly srovnány se zemí i domy, které bylo možné opravit, a centrum se postavilo kompletně nové. Nové osídlování bylo obtížné, pracovní místa se tvořila uměle především v zemědělství. Na začátku šedesátých let byl odstřelen i zbytek kostela. Osoblaha je dnes paneláková obec se socialistickým náměstím. Ale také historicky cenným židovským hřbitovem.

A v Osoblaze se dá obědvat. V restauraci s příznačným názvem - Nostalgie. Hodně chlapů pracuje přes týden mimo region. Tady práce není. Zemědělství má dobu své slávy jako hlavního zaměstnavatele dávno za sebou. Domů se chlapi vrací na víkend. Nedělní oběd je tak dobré strávit s rodinou v restauraci. Jídlo chutné jako v Ostravě, ceny poloviční. Trochu nostalgické kombinace a la devadesátky, ale fajn, ne?
Z Nostalgie máte výhled na lokalitu U děla. Památník druhé světové války, u nějž se podle místních odehrála řada důležitých momentů pro život místních. První polibky, první pivo a flaška z obchodu, první…však víte co.

A v prosinci se v neděli v poledne na ulici hraje fotbal. Loni v prosinci, letos v prosinci. Místní kluci - příslušníci menšiny, která je v Osoblaze možná většinou - jsou zocelení. Holky obskakují setřici a zkoumají, jestli je bezpečné ji pohladit. Je, pejsek vrtí ocasem.
Byznys v Osoblaze skomírá. Ale na náměstí je nový obchod. Papání a další vybavení pro zvířata. Hm, domácí mazlíčci musí mít servis. Na ně přece nedáme dopustit. Trend dorazil i sem.

Pozor na několik dalších specifik Osoblažska. Není tu žádný bankomat. Není tu policie, která služebny v Osoblaze i Rudolticích v minulosti opustila. Pořád mám v hlavě patnáct let starý obraz, kdy jsme jako vysokoškolští studenti kráčeli zasněženou zimní krajinou mezi Slezskými Rudolticemi a Bohušovem a naproti nám kráčeli pochůzkáři. Valnou část jejich pracovní doby představoval právě tento monitoring terénu. A pak novější, jen dva roky starý obraz, kdy se v Rudolticích v pátek večer při oslavě venku za domem za náměstím porvali ožralí chlapi…bílí s…však víte s kým…a než policajti z Města Albrechtic přijeli, situaci si místní vyřešili sami. Vyhodnocení, kdo byl v právu a kdo nikoliv, proběhlo prostřednictvím partnerek zúčastněných následujícího dne ráno v obchůdku při ranním nákupu.

V Osoblaze končí úzkorozchodná trať z Třemešné vybudovaná na konci devatenáctého století. Sedáme do přetopeného vláčku, setřice už uschnula poté, kdy se propadla ledem do Bohušovského rybníka. Dalšího místa výběžku, které stojí za návštěvu. Vlak jezdí čtyřikrát denně a trať se kroutí výběžkem tak, že jste vlastně kdekoliv v její blízkosti. Mládež v neděli odpoledne opouští rodiče, výběžek a míří do škol. A vy víte, že se prakticky nikdo z nich po studiích zpátky domů nevrátí. Magická síla měst a konzumu, pohodlnějšího života a lepší kariéry budou silnější. Logicky.

V Rudolticích nasedáme do auta a míříme směr Ostrava. Čas mění tempo, zrychluje, aut přibývá. Vracíme se zpátky do reality a začínám se cítit pod tlakem každodenních povinností. Město, práce, každodenní kolotoč, do něhož byly násilně nacpány i konzumní Vánoce. Albert Camus definuje absurdno a existenciální pozici člověka ve světě v úžasném eseji s názvem Mýtus o Sysifovi. Popisuje lidský úděl a stereotyp našeho života. „Vstát, tramvaj, čtyři hodiny v kanceláři, jídlo, tramvaj, čtyři hodiny v práci, jídlo, spánek, a tento rytmus se opakuje v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek a v sobotu. Ale stačí, aby se jednoho dne ozvalo - proč - a začíná ono znechucení poznamenané údivem."
Tato slova mě napadají, když vyjíždíme z výběžku a z Města Albrechtice míříme ke Krnovu. Na sekundu se otočím. Setřice je unavená a spí spokojeně v pelíšku na zadní sedačce. To mě uklidňuje. Čas práce v poli se zvěří a čas odpočinku na zadní sedačce octavie.
Mimochodem cesta od údivu ústí podle Camuse ve dva možné závěry. Tím prvním je zotavení…ten druhý je o dost smutnější.