Krušné hory: tak krásné, až vás rozbolí duše

Když navštívíte Krušné hory, vtáhnou vás do sebe a nikdy nepustí, i když budete stovky kilometrů daleko. V duši vám zůstane krása mystické krajiny, pocit, že se tady stalo něco, čehož důsledky jsme nedokázali zvládnout…a bolest.

Po čtvrté v životě do Krušných hor. Na týden. Objevovat místa, která prozatím zůstala během předchozích návštěv skryta. Navštívit oblast, která patří – alespoň podle mě - k nejkrásnějším a nejpůsobivějším u nás. A nese si s sebou historii, z které vás leckdy zamrazí. Bohatství hornických obcí, úpadek po konci těžby, vyhnání sudetských Němců a neschopnost je odpovídajícím způsobem nahradit, utrpení vězňů v jáchymovských lágrech, polistopadový kapitalismus, který se nadechl a teď se někde dost zadýchává, dusí a skomírá…a neskonalá krása náhorních plošin, hlubokých lesů, vrchovišť, z kterých ráno stoupá tajemná mlha a v létě u nich v noci mrzne, proudy potoků a řek, které rašelina po dešti barví do ruda, vodní plochy vytvořené pro doly, které teď působí jako blankytně čistá jezera v Pobaltí nebo Skandinávii, když se od jejich hladiny odráží slunce a vytváří panoramatické obrazy okolí…

Sedíme v Kadani v kavárně. Už je pozdě večer. Je třeba najít ubytování. Cíl pro zítřek je jasný. Měděnec a areál bývalého rudného dolu. Výsledek - Kovářská. Tisícová obec – samozřejmě historicky spojena s rudným hornictvím - na hřebeni hor a blízko Měděnce. Hotel působí značně socialisticky…a neúměrně předimenzovaně současné atraktivitě místa z hlediska turismu. Uvidíme, co nás čeká. Vyjíždíme serpentinami z Klášterce nad Ohří, ocitáme se na úžasné náhorní plošině Krušných hor s vodní nádrží Přísečnice. Panorama dokresluje skipová věž bývalého dolu Měděnec a parky větrných elektráren.

Cesta do Kovářské horami je nádherná…příjezd do obce…rozpačitý. Buď se tady zastavil čas, nebo se všichni odstěhovali a nechali své domy napospas osudu, nebo skončila před několik týdny válka a byli odsunuti poslední sudetští Němci, s nimiž je historie oblasti spojená. Ne, je rok 2017 – přece jen některé domy mají vyměněná plastová okna a u autobusové zastávky visí reklamy. A některé budovy ukazují, že se tady lidé na počátku devadesátých let pokoušeli budovat kapitalismus…a neuspěli.

Obrovský hotel je prázdný. Obsluha na recepci mi vysvětluje, že s výjimkou zimní sezóny je to normální. Ale ještě přijedou chlapi ze Slovenska – letci. Místo pro ně má význam, budou tu trénovat s vrtulníky a v Kovářské je Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím, která se zde odehrála v září roku 1944.
Takže v hotelu s kapacitou sto míst bude uprostřed letní turistické sezóny spát jeden chlap z Frýdku-Místku, jedna irská setřice a deset slovenských profíků přes vrtulníky.
Je čas na obchůzku. Vedle hotelu je park, před ním parkoviště. Místa, kde se hlasitě baví, popíjí, pokuřuje, pohuluje místní nudící se mládež…A také barokní kostel svatého Michaela, který je krásný…a vedlejší chátrající fara. Naproti hotelu obrovská škola a další krásná budova s padající fasádou - opět zrekonstruovaná okna a jeden zdá se nový pokus otevřít v obci alternativní kavárnu, cukrárnu nebo něco v podobném duchu. Po dobu pobytu - zavřeno.

Všechny hotely, penziony, restaurace, bary a hospody jsou zavřené – některé evidentně nedávno, některé už před řadou let. Výjimkou bar kousek od hotelu. Zpočátku budím mezi místními nedůvěru. Pro pivo musím k baru. Navíc jsem přišel střízlivý, a to už je devět večer. Když si dávám třetí a lehce zažertuji, tvrďák číšník vyhodnotí, že nejsem úplný pitomec a začíná mě obsluhovat. Letce taky, nosí jim rundy kořalky. Na baru se normálně kouří.

Procházka Kovářskou je pro člověka zvyklého na malebné jihočeské nebo valašské vesničky mírně depresivní. To město bylo jednoznačně větší, bohatší, prosperující. Teď je poloprázdné, domy padají, náznaky obnovy ukazují většinou jen nová plastová okna a pár světlých výjimek. Vyhnání sudetských Němců po válce snížilo počet obyvatel na čtvrtinu – tedy tisíc lidí. A ty domy - jsou krásné - postavené s citem a výstavně. Jen mají svou slávu z 19. a počátku 20. století evidentně jaksi za sebou.

Není na místě vést nekonečnou a hluboce odborně-intelektuální debatu bez jasného konce, zda vyhnání ano-ne, koho ano-koho ne, kdy, jakým způsobem a formou….nebo o tom, zda sedí lépe slovo odsun, vyhnání nebo jakékoliv jiné.
Fakta z cest Krušnohořím zní takto: přesto, že k vyhnání/odsunu/doplň termín dle zvážení a politických postojů/ došlo, nedokázali jsme od konce druhé světové války jizvu zacelit a vrátit těmto místům život, prosperitu, štěstí a krásu. A těch míst najdeme v Krušnohoří mnoho, opravdu mnoho…Přebuz, Abertamy, Jáchymov, ale i třeba východnější Krupka. Když těmi v minulosti výstavními a s citem pro detail a prostor vybudovanými lokalitami dnes procházíte, je vám občas smutno. Třeba, když zapadá letní slunce nad Kovářskou, vy jste do baru vyrazili v kraťasech a sandálích (bez ponožek) a cestou domů je to spíš na zimní bundu.
Čest a úctu výjimkám, kde je tomu jinak. Boží Dar a tak. A sílu těm, kteří v těchto podmínkách pořád bojují, a provozují své podniky, firmičky a provozovny.

Sedmdesát let poté, kdy jsme odsud původní obyvatelstvo odsunuli, dvacet osm let od doby, kdy jsme poslali snad nadobro pryč ty, kteří stále slibují ráj pracujícím už tady na zemi (zatím máme na světě jako důsledek tohoto projektu od začátku dvacátého století pouze několik desítek milionů zavražděných lidí), jsme udělali pokrok menší, než bychom čekali.
Působí nesmírně pozitivně a cítíte radost, když procházíte těmito místy a vidíte, že se něco děje, někdo něco buduje a opravuje, dává svojí energii do něčeho, čemu věří, protože věří v dobrou budoucnost. A mrzí vás, že je těchto případů v Krušných horách méně, než byste jako návštěvníci Krkonoš, Šumavy nebo vlastně i Beskyd předpokládali. A oproti tomu na vás vyskakuje stále příliš mnoho ran, jizev minulosti a některé už se nikdy nezhojí…rozloží se a zmizí.
Vlaky po železniční trati mezi Chomutovem a Vejprty, která vede přes Kovářskou, už také nejezdí. Nádražní budova je v dezolátním stavu. Nahradily je autobusy. Jezdí často. A často prázdné.

Návštěva areálu bývalého železnorudného dolu Měděnec – vím, je to zakázané a nesmí se tam, ale žádné zábrany ani plot zde již fakticky nejsou - je neskutečný zážitek. Ocitnete se mimo čas, vše má naprosto jiný rytmus, než jste zvyklí. A je tady naprosté ticho, tak naprosté, že z něj mrazí. Irská setřice je mírně nervózní.

Když přijedete z Ostravska a Karvinska, kde zásadním problémem všech opuštěných průmyslových areálů jsou nájezdy…však víme koho…a pohybujete se v areálu, kde leží na zemi spousta železa, kabelů a bývalého zařízení, s obavami. Vše z toho by se přece dalo zpeněžit. Takže, jak to je? Jsou místní…však víme kdo…líní sem dojet? Vše cenné už odvezli? Nebo prostě respektují, co já jsem porušil?

Každé skřípnutí těžkých železných dveří vedoucích do skladů a dalších prostor technického zázemí bývalé šachty ve vás vybudí strach, že z nich vyskočí někdo, komu jste hornicky řečeno…sfárali do revíru. A on nikde nikdo. Pusto a prázdno. Areál je nehlídaný a absolutně opuštěný. Místy skládečka nepotřebného materiálu. Pneumatiky jako standardní součást našich skládek…nemocniční lůžka, masážní lehátka…co ta tu proboha dělají? Jaký bude osud tohoto místa?

Z tisícihlavého Měděnce je dnes obec se sto obyvateli. A s krásným vrchem Mědník nad ní, kde si můžete na malém prostoru projít historii místní těžby a podívat se na zrenovované štoly, a také pěkným náměstíčkem, malým muzeem hornictví u stylové putyčky u autobusové zastávky...a rozpadajícím se hotelem u hlavní cesty.

Monumentální dílo Jana Zahradníčka – fyzicky slabého, nemocného, postiženého básníka, jehož režim, který Důl Měděnec v roce 1968 otevřel, fakticky utýral – Znamení moci - začíná takto: Bylo k zalknutí – Nikoliv naráz/Nikoliv všichni najednou/ale nenápadně a tu a tam/tak jak zněl příkaz dne/nepozorovaně se rozkládat/poslední zbytky minulosti se vytrácely…

Tyto verše jsem fyzicky cítil…nejen v Měděnci kvůli tomu, že bylo tak pekelné vedro, že původně výstavně lesklá irská setřice po skoku do místního odkaliště vypadala spíš jako odporná příšera lezoucí z hlubin a smrděla více než mokrý pes…ale třeba také v Jáchymově, na Rolavě, večer na Kovářské, než jsem vypil potřebný počet piv... Ty pocity přinesla minulost, která v těch místech přebývá, a to, že mnoha místům, která by si to zasloužila, nedokážeme vtisknout smysluplnou současnost a budoucnost. Kdo četl předchozí blogy autora, ví, co tím myslí.