Struna napětí natažená na maximum. Půjdem spolu do Hebronu…přes Betlém

Pár hodin v Hebronu je hluboký zážitek. Návštěva přináší víc otázek než odpovědí. Jasné je, že na izraelsko-palestinské hranici jednoduché pravdy a řešení neexistují. Svět není černobílý, pravda má mnoho odstínů a tónů.

Vítejte ve městě v oblasti Západního břehu Jordánu, jehož palestinští obyvatelé nevěří v budoucnost. Ve městě, kde jednoho nového židovského obyvatele stráží deset izraelských vojáků. Ti ve městě působí, aby odstrašovali atentátníky mezi extremisty a předcházeli případným střetům mezi Palestinci a Izraelci.
Ve městě, v jehož uzounkých uličkách staré části vyhlášené poměrně nedávno za součást světového dědictví UNESCO se stovkami zavřených palestinských obchodů (izraelskými jednotkami), se potkáte s minimem západních turistů. Sem obvykle organizované zájezdy nemíří.
Ve městě, v jehož jedné části se mačkají davy obyvatel hlava na hlavě a pár metrů od nich zejí ulice prázdnotou, protože jsou zakázaným územím…pro většinové obyvatelstvo. Ve městě, kde si hrají děti na plácku za zdí pod okny „nepřátel“.

Chcete-li nahlédnout na situaci v Izraeli z jiné perspektivy, než je ta běžně prezentovaná v mainstreamových médiích u nás, je Hebron správná volba. Což v žádném případě neznamená, že situaci během návštěvy dokážete pochopit, nebo rozsoudit znesvářené strany v tom, která z nich má pravdu, které je ubližováno a která je omezována ve svých právech. Ale návštěva a hovory s místními lidmi na vás hluboce zapůsobí a budete mít v dalších dnech, o čem přemýšlet. Pochopíte minimálně to, že v Izraeli a Palestině jde o nesmírně komplikovanou problematiku, že realita není černo-bílá, že jednoduchá a že všestranně přijatelná a bezpečná řešení nejsou k dispozici.
Samotné město a okolní návrší jsou úchvatné. Z ptačí perspektivy ze střechy některého z domů, kdy máte panorama města pod sebou jako na dlani, to platí stonásobně.  A vy se svého průvodce ptáte, která část města připadá Židům a která Arabům. Popis situace je jasný, otázka proč? nezodpovězená. Nebo nezodpověditelná?

Po návštěvě Hebronu získáte těžko artikulovatelný, ale přesto silný pocit, že evropské klišé: Levicový pseudo/intelektuál a kavárenský povaleč s kafíčkem a jointem po ruce rovná se podporovatel Palestinců v jejich boji, pravicový jestřáb rovná se podporovatel Izraele v návratu jeho obyvatel na svá území je vlastně směšně schematické. Odpověď na otázku, kterou Pilát Pontský položil Ježíšovi, když před něj byl předvedený, aby nad ním vynesl svůj soud, v Izraeli jednoduše nedostanete. A v Hebronu vůbec ne. Co je pravda?

Když vyrazí turista do Izraele, navštíví určitě kosmopolitní Tel Aviv, spirituální Jeruzalém, možná zůstane čas na Betlém na okraji Západního břehu a na sever země v podobě Nazaretu a Galilejského jezera, kde kráčíme po stopách Ježíše.
Hebron je příběh z jiného světa. Ocitnete-li se v Izraeli v období svátků, jako se to stalo pisateli tohoto textu, který do země vyrazil v době, kdy Židé slaví nový rok (byl to důsledek liknavosti při práci s informacemi), cesta na Západní břeh se nabízí. Na jednu stranu máte pocit nejistoty z jiné kultury a bezpečnostní situace, na stranu druhou nejezdí kvůli svátkům izraelské autobusy, takže cestovat jinak než těmi arabskými (někdy to vlastně autobusy v našem chápání nejsou) je značně komplikované. Zvědavost (Nebo lehkovážnost?) po jednodenní bezproblémové návštěvě pro středoevropskou mentalitu poněkud živějšího Betléma a vyhodnocení situace na palestinském území jako relativně stabilní zvítězila nad obezřetností. Půjdem spolu do Hebronu.
Město má podle oficiálních statistik zhruba 120 tisíc palestinských a zhruba 8 tisíc židovských obyvatel (z nich žije přes sedm tisíc na předměstí a zhruba sedm set nově v centru pod dohledem armády). Reálný počet je obtížně odhadnutelný.
Z Jeruzaléma vás doveze arabský autobus z arabského autobusového nádraží do většinově arabského Betléma s poměrně viditelnou křesťanskou skupinou obyvatel, ale i turistů a církevních hodnostářů. Odsud můžete pokračovat do čtyřicet kilometrů vzdáleného Hebronu na jihu místním mikrobusem. Vyjíždí, když je naplněný cestujícími, a stojí pár korun. Tady už turisty pravděpodobně až na výjimky nepotkáte. Autobus končí v Hebronu uprostřed něčeho, co si představujeme pod pojmem arabský blázinec. Hlavní třída nacpaná permanentně troubícími vozidly, mezi nimi přecházejí chodci, všude velké množství lidí a obchodů všeho druhu. Řidič vás upozorní na to, že jste blízko starému městu a dál autobus nepokračuje.
Staré město je fakticky spletitá síť uliček, podloubí, nádvoří, zákoutí, schodů a stánků vystavěných do těchto stísněných, ale přesto krásných prostor dýchajících historií. Vše postupně směřuje k dominantě města v podobě Ibrahímovy mešity a Abrahámovy synagogy v jednom. Za prodejci jsou většinou paradoxně zabedněná vrata původních obchodů, které byli nuceni zavřít. Obchodníci na vás začnou pokřikovat a urputně prodávat své zboží. Jen oční kontakt znamená, že by obchod mohl proběhnout a jakýkoliv náznak zájmu je využit na maximum svého potenciálu. Prodej má pro Středoevropana jasné prvky agrese.

Poněkud nepříjemný pocit můžete mít z dětí, které vás stále obskakují a nabízejí své zboží. „No money, no honey.“ Vysvětloval jeden desetiletý chlapec svému stejně starému kolegovi stěžujícímu si na to, že prodej nejde dobře a on nebude mít na jídlo. Nejčastějším artiklem malých prodavačů jsou náramky za svobodnou Palestinu v různých barevných a uměleckých provedení.

Welcome. Pokřikují všichni prodejci a nabízejí prakticky stejný příběh. Jako Palestinci se máme špatně kvůli útlaku ze strany Izraele. Obchody nám zavřeli, zeď postavili hned vedle starého města a nastěhovali za ní izraelské osadníky, z některých ulic nás vyhnali a osídlili je Židy. Dříve živé části jsou teď zakázanými prostory, kam nesmíme, ačkoliv nám historicky patřily.
Během minuty na tržnici s námi navazuje živou komunikaci mladý prodejce. Má pro nás skvělé zboží i průvodce, který mluví anglicky a provede nás bezpečně městem – tedy těmi částmi, kam on sám smí, jinam musíme nahlédnout sami. Zavolá mu a bude tady během chvilky. Zatím nám náš nový přítel ukáže, jak bydlí na hranici on. Vede nás úzkou uličkou za tržnici, s mírným pocitem nejistoty stoupáme do patra. V bytě je jeho mladá žena vyrábějící (aspoň tak nám to náš přítel vysvětluje) látkové peněženky, potahy na polštáře a další zboží, které je potřeba zpeněžit. Kolem ní pobíhá a batolí se několik dětí. Tím, že za usmlouvanou cenu několik předmětů koupíme, si získáváme další sympatie. A je nám demonstrován život na hranici světů v reálu. Muž otvírá zabedněné okno a kousek před ním je…zeď nahoře jištěná dráty vybudovaná Izraelci. Za zdí si hrají židovské děti s míčem. Následuje tradiční emotivní výlev na adresu Izraelců a obhajoba Palestinců.
Zeď je na mnoha místech oblepena plakáty podporujícími palestinskou samostatnost, objevují se Arafatovy fotky a další symboly svobodné budoucnosti.

Přichází náš průvodce Kefah hovořící zajímavou angličtinou. Některá slova se mu pletou, problém má hlavně s číslovkami. Takže se chvíli nemůžeme dohodnout na ceně za jeho služby. Vše končí dobře a vyrážíme na cestu labyrintem uliček tržnice, nad níž je nataženo zdánlivě nelogicky pletivo…aby noví izraelští osadníci nemohli házet předměty na prodejce. Cestou posloucháme stejný příběh. Palestinští obyvatelé jsou vytlačováni ze svých domovů a míst, která jim podle palestinské interpretace logicky náleží.
Při prohlídce města procházíme několika bezpečnostními check pointy a koridory mezi jednotlivými částmi. Izraelští vojáci jsou nekompromisní, ale naprosto profesionální a féroví. K nám i našemu palestinskému průvodci. Na stálou přítomnost ozbrojených mužů a žen si vlastně zvyknete poměrně rychle. Když se nad situací zamyslíte, dodávají vám vlastně jistý pocit stability a bezpečí v nestabilním prostředí. A samozřejmě, jde o podvědomě budovaný pocit síly.
Bez problémů navštěvujeme přes bezpečnostní kontrolu mešitu s hrobkami patriarchů. Místo, které je nesmírně významné jako kolébka víry pro židy, křesťany i muslimy. Místo toho, aby je ale společné kořeny spojovaly, staly se v minulosti opakovaně důvodem brutálního násilí a napětí. A je třeba říci: nábožensky motivovaného násilí na obou stranách.

Náš průvodce Kefah nás zve k sobě domů. Vystoupáme na střechu. Jsme kousek od hranice, kde žijí Palestinci a kde Židé.  Mešita a synagoga jsou kousek od nás. Takže vidíme ulice, z nichž nově vlají izraelské vlajky a procházejí se ortodoxní Židé. Tam mají Palestinci vstup zakázaný. Pak prázdné ulice, kam má zakázaný vstup kdokoliv. Pak místa, kde se pohybují davy lidí na malém prostoru. Paradoxy politických dějin, které vytvářejí zeď mezi světy, z ptačí perspektivy.

Židé podle průvodce pracovat nemusí, protože dostávají od státu dostatečné dávky za to, že do oblasti přišli. Jejich pobyt má prý význam především symbolický. Podle něj vstupují ve vyhrazených dnech pod dohledem vojáků do starého města židovští osadníci, což napětí dále zvyšuje. Údajně jsou také přiváženi autobusy v některých dnech Židé z jiných částí Izraele, aby mohli navštívit synagogu a projít se centrem města. Samozřejmě pod přísným dohledem mužů se samopaly.
Kefah nás upozorňuje na systém kamer a bezpečnostních opatření rozmístěných každých pár metrů v uličkách ve starém městě. Jsme pod permanentním dohledem.

Čeká nás cesta zpět lidským mraveništěm k mikrobusu. Přes check pointy, bláznivým tržištěm, kde prostě musíme občas něco koupit. A Palestinci stále dokola vysvětlují. Ta situace nemá řešení a natvrdo kritizují islámské teroristy, kteří jim kazí renomé a komplikují každodenní život. A říkají: potřebujeme, aby začali do Hebronu jezdit turisté. Jen to nám může pomoci. Nikdo se nemusí bát z naší strany násilí, s islámským terorismem nemáme nic společného. S trochou naivity v srdci má pisatel po vyslechnutí několika příběhů místních lidí pocit - bez toho, aby se snažil detailně rozklíčovat složité bludiště dějin a příčiny brutálních události v Hebronu a okolí - že tito lidé prostě jen artikulují ze své perspektivy to, že hledají štěstí a lepší život. A cítí beznaděj.
Zaráží ho ale stálé opakování stejného příběhu. Všichni to opravdu cítí stejně? Nebo jim bylo vysvětleno, že je vhodné sjednotit své hlasy? A reflektují realitu, nebo jen vyjadřují své pocity, které se s ní vždy nemusí shodovat? Anebo, jak říká skeptický kolega. Nevěř jim nic. Lžou, protože je to pro ně výhodné. Klasický Davidův efekt ve Svaté zemi, chtělo by se říct.

Sedíme v Tel Avivu a pijeme pivo v malém baru. Happy hours. Jedno s poloviční slevou za stovku. Majitelka a číšnice v předdůchodovém věku nám deklaruje svou důvěru ozbrojeným složkám židovského státu. Víme, že nedokážou zabránit všemu, ale dělají svou práci, jak nejlépe umí, aby nás ochránili před palestinskými útoky. Jen v letošním roce dokázali zamezit desítkám možných útoků. Díky nim se můžeme cítit v naší zemi jako svobodní lidé. To, že mladí muži i ženy – spíše chlapci a dívky – procházejí vojenskou přípravou, má podle ní pro jejich život jasný a zásadní význam.
Při pondělním odjezdu z Jeruzaléma je nádraží plné mladých mužů a žen v uniformách a se samopaly. Právě absolvují svou vojenskou služby a vrací se do ní po svátcích. Se zbraní přes rameno zaplňují fast foody a čekají při jídle na autobus nebo vlak. Cílem jejich mise je být připraven bránit svou vlast. Vypadají přesvědčivě, působivě a za pár let budou budit respekt.
Izrael a Palestina nenabízí jednoduché odpovědi. Jde o úžasné, působivé a krásné místo. Zůstává vám v hlavě, i když si s sebou nese mnohé bolesti, utrpení a také zmařené životy často nevinných lidí. Nebo možná právě proto.